close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Prosinec 2008

Pouliční popěvek

31. prosince 2008 v 22:39 | Kristýna |  Básničky
Sice se to vůbec nerýmuje, ale to bude pro to, že to je přeložený.. Strašně se mi líbí ten text!

POULIČNÍ POPĚVEK
pro Ni

Chodníku sladký, stojí sama
v noci a světle pouliční lampy,
zatímco svět je letně zpocený a
sirény zpívají
a nenávist se lije z městské oblohy
jak zlotřilý déšť,
padá na nás všechny,
až nás promočí hněvem
a tak hrozným strachem,
že se spřátelíme i s nepřáteli,
že děláme rozhodnutí žhavá jako výheň,
jako žiletky, jak vystřelené kulky,
jako nedodržené sliby,
kterými se zapřísahám
dokonce i když ji vidím stát
dva kroky od zla,
jeden krok ode mě.
Ale člověk na tomhle světě
jde buď ruku v ruce s nebezpečím,
nebo jde
sám.
Ukázka z knihy NEOHROŽENÁ 3: Závod


Pictures [pen]

29. prosince 2008 v 14:34 | Kristýna |  Ostatní
Našla jsem pár krásných obrázků a musela jsem je sem dát XD

Neohrožená 2: Sam

27. prosince 2008 v 20:38 | Kristýna |  J-N
Autor: Francine Pascalová
Počet stran: 173
Žánr: akční, romantika

Sam je pryč.
Ne. Není normálně pryč.
Někdo ho unesl.
Ukradl mi ho.
A já ho musím najít nejpozději za tři hodiny...
Jinak Sam umře.
A to jenom mojí vinou.

Někdo si přeje mou smrt.
A dost možná mu to výjde.
Brzy.
Ale před odchodem musím ještě něco stihnout.
A existuje pouze jeden člověk, s kterým to chci udělat.
Sam.
NEOHROŽENÁ

Recenze:
Gaia je v nebezpečí. CJ jí chce zastřelit, protože si myslí, že mu zastřelila jeho kamaráda. Snaží se jí zabít jako šílený. Gaia nemá strach, ale tuší, že mu prostě nevydrží dlouho utíkat a jednou ji sejme. Ale ještě před tím, než se to stane, si umane, že si chce splnit dvě přání. Spatřit svého taťku a s někým se vyspat. Chce si užít ještě štěstí života, než umře. Ale když pak najde Sama v posteli s Heather, vydá se zběsile na útěk. V parku zahlédne tvář svého otce (ale není to její pravý otec, ale jen bratr jejího pravého otce) a rychle ho začne pronásledovat. Gaiu začne pronásledovat CJ, protože jí chce zabít. Gaiin právý otec ví, že jí chce CJ zabít a začne pronásledovat CJ. A úplně nakonec se za nimi žene Sam, který chce dohonit Gaiu, aby si to mezi sebou vysvětlili. Takže se rozpoutá honička čtyř lidí. Loki - bratr Gaina pravého otce - zavede Gaiu do pasti. Gaia je zraněná z toho, že jí vlastní otec vede do pasti a příšerně rozzuřená - neví, že Loki není její pravý otec, uteče pryč a cítí neúspěch a bolest nad oběma zkrachovalými plány. Chce, aby jí konečně našel CJ a zastřelil jí, ale toho zatím zneškodnil její pravý otec. A Sam? Gaia ještě netuší, že Loki ho unesl...

Úryvek:
,,Tak nashle, mrcho!"
Gaia se svým očistným nádechem málem zalkla. Ten debilní, kreténský, podělaný CJ jí zase strkal svou smradlavou bouchačku do obličeje. Kolik toho člověk dokáže během jediného večera vydržet? Dávno jí to nemyslelo normálně. Byla vyčerpaná, šílená a zoufalá a při pohledu na toho blba totálně vystresovaná.
Bez přemýšlení zaskočila sebe i CJ tím, že mu pistoli vykroutila z ruky a ze všech sil jí odhodila daleko do ulice. Nechtěla nic jinýho, než aby CJ odtud vymázl. Hned. Nic víc.
CJ se rozběhl zbraň hledat.
,,Nemůžeš mě nechat aspoň pár hodin napokoji, ty mrňavá kryso?" vřískla za ním.
Bez ohlédnutí vyběhla po schodech ke dveřím. Přitom si se znepokojením uvědomovala, že kromě toho, že ztratila srdce a hrdost, teď navíc ztratila i rozum.

Můj komentář: Další suprový pokračování Neohrožená. Nejvíc se mi to líbilo až na konci, tam se to parádně všechno zamotalo. Ta honička byla dobrá XD Jo, a k Úryvku chci dodat.. malokdy to dopadlo takhle, že mu vykroutila bouchačku z ruky a zahodila jí.. to jen jednou a ten kousek jsem sem vybrala, protože se mi líbí, jak parádně ho Gaia utřela XD

Neohrožená

25. prosince 2008 v 14:30 | Kristýna |  J-N
Autor: Francine Pascalová
Počet stran: 173
Žánr: akční, romantika

Jsem silná.
Jsem mrštná.
Jsem naštvaná.
Jsem nezkažená.
Jsem osamělá.

Jsem Gaia.
Jsem stejná jako vy.
Ale ne úplně - jsem totiž
NEOHROŽENÁ
Recenze:
Sedmnáctiletá studentka Gaia má jméno jako bohyně a má také nadlidské schopnosti, i když o nich ví pouze ona - narodila se ,,bez genu strahu", takže nejenom že se ničeho nebojí, ale současně má i v normálních situacích tolik síly a zručnosti a vytrvalosti, jako jiní lidé mají jen v adrenalinových (stresových) situacích. Vzhelem k tomu, že tahle ,,Superdívka" žije v současném New Yorku a ve čtvrti plné násilí, obě vlastnosti bohatě využívá.
Gaia bydlí u George, tatínkova dávného kamaráda, a Elly, jeho manželky. Na tatínka se zlobí, protože před pěti lety, po maminčině tragické smrti, se vypařil a od té doby se jí slůvkem neozval. Gaia ho považuje za zrádce, netuší, že pracuje na tajném úkolu pro CIA a k dceři se nesmí přiblížit především kvůli jejímu vlastnímu bezpečí.
Ed je Gaiin jediný kamarád. Také je upoutaný na invalidní vozík, je do ní tajně zamilovaný a občas jí jde na nervy. A Gaia je zamilovaná do Sama, který chodí s Heather. Ze žárlivosti Gaia neupozorní Heather, že v parku řádí násilník, a když Heather skončí s bodným poraněním v nemocnici, Gaia se cítí provinile a rozhodne se násilníka sama dopadnout a vlastnoručně zneškodnit. Ale nějak se k tomu přimotá i Sam a všechno je složitější, než vypadalo původně. Ostatně ani George, ani Ella nejsou tím, na co vypadají...

Úryvek:
,,Nechte ji odejít!" požádal pevným hlasem.
Grázlův úsměv vypadal díky napuchlým, znetvořeným rtům groteskně, rozbíhal se do nečekaných úhlů. ,,Můj kámoš CJ tvrdí, že mu šlápla na kuří voko."
Jeden z chlápků s kapucí popošel dopředu a popadl Gaiu za ramena. Odtáhl ji stranou od Sama a drsně ji objal, takže obě paže jí přitiskl k bokům.
Samovi začalo svítat, jaká hrůza z toho může vzejít. Do hrdla mu stoupla pachuť žluči. Vztek smíchaný se strachem vytvořil hluboké zoufalství.
Gaiiny obrovské oči mocně žhnuly...

Můj komentář: Tak to byl první díl serie NEOHROŽENÁ. Díky Bohu, že je mám všechny xD Moc se mi to líbilo a těch 173 stránek uteče jako voda. Ani jsem se nenadála a už jsem byla nějak v půlce knížky! XD Je to skvěle napsaný a hodně rychle to utíká =)



Tajemný Sligum

24. prosince 2008 v 11:05 | Kristýna |  T-Z
Autor: Stephen Bowkett
Počet stran: 115
Žánr: Sci-Fi

Recenze:
Sligum - tak pojmenovali čtyři kamarádi podivnou hmotu, kterou po bouři našli na mořském pobřeží. ,,Takový nic, ani guma, ani sliz, ani rosol," hodnotili ji. Pak ale přišli na to, že odráží, vstřebává a kopíruje kdeco z našeho světa. Jak fantastický objev! Nemohl by jej však někdo zneužít? Není nakonec ta látka nebezpečná? A odkud vlastně pochází? O tom všem vypráví hlavní hrdina Bowkettova příběhu, třináctiletý, po uši zamilovaní Simon.
A co říci o autorovi? Povoláním učitel, dokonale své hrdiny zná a má pochopení nejen pro jejich touhy a sny, ale dokáže se vžít i do jejich problémů s rodiči a kantory. Ve Velké Británii patří k oblíbeným spisovatelům -náctiletých.

Úryvek:
Ztratil jsem rovnováhu a ve chvíli, kdy předemnou cvakly zuby velké jako meče a něco jako hubená ruka mě rýplo do prsou. Oči, které bych si v životě nedokázal představit, na vteřinku upřeně zíraly do mých - ale změnily se, zezelenaly a pohlížely na mě vítězně a děsivě povědomě...

Můj komentář: Tahle knížka mě moc bavila, nakonec to dopadne fakt nečekaně. Ten konec jsem ale asi moc dobře nepochopila, buďto je smrt, nebo pokračování xD No, jestli vás zajímá o čem to tu melu, tak si tu knížku přečtěte, je tenoučká =) Ale až dneska jsem zjistila, že byla vydaná v ČR až v roce 1993 a v Londýně roku 1998. Což je teda pěkně stará, strašně mě to překvapilo, protože je moderně napsaná..

Vánoční úklid z krku.. i když je to blbost!

23. prosince 2008 v 16:09 | Kristýna |  Já a můj svět
Uff.. konečně to už mám z krku. Nenávidím ty vánoční úklidy.. ještě že existujou Šmoulové xD Nesnažte se mě pochopit, je to marný..
Zítra se možná nedostanu na PC, protože ,,Někoho chytrýho" napadlo, že na Štědrej den se nebude zapínat PC. Což je ta největší blbost podle mě. Hold si ty Vánoce tak neprožívám no.. Jestli mi nedopadne počítač, tak knížka je tu vždycky xD
Už jste hádali, co je toto? Pokud ne, prosím kliněte tam a napiště do komentářů, co si myslíte že to je.. =) Díky

Hvězdná kniha 2 - Pán Sha

23. prosince 2008 v 16:01 | Kristýna |  F-I
Autor: Erik L´Home
Počet stran: 218 +Guillemotův zápisník = 8 stran (Dohromady 226)
Žánr: Fantasy

Recenze:
Po neuvěřitelných dobrodružstvých ve Světě nejistoty se Guillemot vrací do kláštera Gufdu, aby tu pokračoval ve studiích magie. Řád Guilde se rozhodne vypravit oddíl čarodějů v čele s Kadeharem proti démonickému Stínu. Útok je však odražen a většina čarodějů zahyne. Mistr Kadehar je obviněn z odpovědnosti za neúspěch a uprchne. Tajemná bytost, pán Sha, se objeví v Gifdu, kde hledá Guillemota. A toho spolu se jeho přáteli a mladým čarodějem Bertramem uvězní zrádný král Koriganů...
Je v Guildu zrádce? Najde se ztracená Hvězdná kniha, která je zárukou míru v zemi Ys? Kdo se skrývá za tajemným pánem Sha? Guillemot bude potřebovat všechny schopnosti čarodějnického učně, aby prošel svými dobrodružstvími ve zdraví...

Úryvek:
,,Koriganové... Koriganové ho našli jako první... Ať jsou prokletí ti skřeti a jejich prostořekost... Za to mi zaplatí.. jednoho dne... Ale to hlavní... přece hlavní je, že ten chlapec bude konečně můj... Můj..."
Temnou postavu ovládl šílený smích. Písař se rychle vzdálil.

Můj komentář: No, stejně jako první, i druhá knížka je skvělá. Možná ještě lepší než ta první, to je ale těžký posotudit XD Recenzi na první díl (Hvězdná kniha 1 - Mistr Kadehar) najdete zde


Sligum..

21. prosince 2008 v 18:49 | Kristýna |  Básničky
Není to sice básnička, ale zvláštní rubriku "hádanky" dělat nebudu, tak to dám sem =)

Ač tvar mi dán, sám nejsem nic,
věcí je ve mně na tisíc.
Já nikdy nikde nepobyl,
a vidět všude, přec jsem byl.
Pravda i lež jsem zároveň,
stejný i jiný každý den.
Neživý, života otisk sám,
nos, oko, jazyk, ucho mám.
Tvarů a rysů všech mám dost,
chybí mi maso, krev a kost.

Tu obléknu se jako král,
tu hadry žebráka bych bral.
Co obr chvíli, hned pak skřet,
jsem kdekdo, nemám však svůj vzhled.
Necítím žal či radost zas,
rty hýbou se, však chybí hlas.
Nezemřu, nebyv narozen.
Tak prosím, řekni - co já jsem?

Ukázka z hádanky Jonathana Swifta

Chybná smrt - Život

20. prosince 2008 v 19:52 | Kristýna |  Jednorázové povídky
Je na školním nádvoří, bílá jako stěna.
To není normální. Vůbec není normální, že energická a veselá Ellen stojí, jako by byla přimražená, s naprosto vážnou, bledou tváří.
Ještě před několika minutami bylo všechno v pořádku, ale teď jí mozek a tělo vypovídají službu. Snaží se natáhnout ruku k lavičce, která je poblíž, ale nedaří se jí to. Nemůže se na nic soustředit.
Náhle ucítí, jak se jí cosi bolestivě zahryzne do břicha.
A pak už je jen tma.
Ellen se probudí v nemocnici na JIP. Připadá si, že jí schází kus břicha a další kusy odumírají.
Zaslechne, jak jdou dvě sestřičky kontrolovat pacienty. Je noc a obě mluví šeptem.
Ellen poslouchá jejich klidné šuškání a když dojdou až k ní, rychle zavře oči.
Při kontrole je ticho a jde slyšet jen pípání přístroje, dokud jedna ze sester nepromluví.
,,Už se zjistilo, co s ní je?"
,,Ne, doktoři na to pořád nemůžou přijít."
,,Stabilizovali ji? Bude žít?"
Kontrola končí a obě sestry se vydávají k dalšímu lůžku.
Ellen rychle otevře oči a zahlédne sestřino smutné zavrtění hlavou.
,,Bohužel... umírá. Doktoři jsou bezradní."
,,Ach Bože!" zděsila se potichu sestra. ,,Co její matka, už o tom ví?"
,,Dnes ráno jí to primář řekne."
***
,,T..to není pravda!" zakřičí Ellenina matka a chytne se stolu, až jí klouby zbělají.
,,Ne! Ne! Ne! Ne.."
,,Je mi to líto, paní Dullová. Ani nevíte jak..! Ta nemoc je neznámá, nemůžeme nic dělat. Je to neuvěřitelné, ale podle přístrojů se jí kolem srdce rozlévá jakýsi kouř. Nikdy jsem nic takového neviděl.."

Hvězdná kniha 1 - Mistr Kadehar

19. prosince 2008 v 19:10 | Kristy |  F-I
Autor: Erik L´Home
Počet stran: 240 + Guillemotův zápisník=10 stran (dohromady 250 stran)
Žánr: Fantasy

Recenze:
Jen málokdo ví o existenci země Ys, která se nachází napůl cesty mezi skutečným světem a krajinami Světa nejistoty, zalidněného podivuhodnými bytostmi i obludami či tajemnými kmeny. Ys se ve všech směrech podobá našemu světu - až na to, že stejně běžné, jako počítače a promítací sály kin jsou tam rytíři v plné zbroji a čarodějové, jež mají udivující schopnosti.
Guillemot z Troilu je yský chlapec, plachý a tak trochu snílek. Kde se vzal jeho mimořádný talent pro čarodějnictví, které ho vyučuje mistr Kadehar? Co se stalo s Hvězdnou knihou, která obsahuje tajemství nejmocnějších kouzel a zaklínadel? Proč byla unesena Guillemotova nejhorší nepřítelkyně Agatha z Balagru? Do pátrání po pravdě zapojí Guillemot své věrné a nerozlučné přátele Romarika, Gontranda, Coralii a statečnou Ambru. Společně projdou bránou, která vede do podivuhodného světa plného nástrah...

Úryvek:
Guillemot se zhluboka nadechl a zavřel oči. Bylo třeba dát se do práce. Ale po nehodě ve Ferghaně, o které zatím neřekl nikomu ani slůvko, se zařekl, že nechá grafémy v klidu. Teď však neměl na výběr. Přivolal je tedy v duchu tak, aby si toho nikdo nevšiml. Co by měl udělat? Blízko něho zaječel Gontrand, protože ho jeden ork chytil za paži.
,,Udělej něco, prosím tě!" úpěnlivě prosil Romarik, který ze zrovna vyhnul zuřivému máchnutí meče.

Můj komentář: Skvělá knížka, úžasně promyšlená s moc zajímavým obsahem. Je tam plno napínavých okamžiků

Rudá slečna

16. prosince 2008 v 21:27 | Kristýna |  Moje básničky
Ve svém nekonečném plášti prochází palácem,
na zádech se jí houpají dlouhé, rudé vlasy,
ale nenávist a strach se k ní dostanou všude, i sem
a nalepí se na její dlouhé řasy.

Nyní je její pohled vražedný, nenávisti plný
Nikdo na ni nepohlédne beze strachu.
svět kolem je celý rudý,
nestíhá popadat dechu.

Kam se poděla Rudá slečna, milovaná a krásná?
Černá hlína spadá na její bílou rakev,
od teď je hrůzostrašná a nenáviděná.
Její nové jméno je Krev.

Rudé střevíce klapou po podlaze,
na zádech cití ustrašené pohledy.
Stále je vládkyní svého paláce,
Dokud nevydechne naposledy.

A když ten den nstane,
konec hrůzostrašné paní přinese každému úlevu.
Ale po chvíli jásat přestane,
když si uvědomí, že bez Krve je konec životu.

Můj komentář: Prosím, buďte schovívaví.. xD Vím že to není nic moc, ale snažila jsem se. Doufám, že tu básničku chápete. Co se týče rýmů, nejsou dokonalý no, ale nic víc jsem z hlavy nevypotila xD

Nakupování dárků konečně z krku... xD

16. prosince 2008 v 20:52 | Kristýna |  Já a můj svět
Jo jo.. ani nevíte, jak se mi ulevilo xD Na Vánoce už jsem připravená, teď už jen čekat. Nemám ráda ty nervy, co kolem toho vždycky jsou, hrůza! Ještě k tomu mám na starosti přinýst stromeček do třídy, kterej seženu až někde 25 km od nás, tak jak to mám asi do pátka stihnout?! Ufff.. No, musím to nějak zařídit, vykroutit se z toho se mi asi nepodaří.. xD
To je všechno, doufám, že i vy už máte po nervách, jestli nějaký máte xD

Básničky

16. prosince 2008 v 20:46 | Kristýna

10.kapitola: Mrazící oheň

15. prosince 2008 v 20:54 | Kristýna |  Ve skrytu duše
Z minulého dílu:
Pak řekl Wotuparu něco, co jí silně sevřelo srdce a bránilo jí dýchat: ,,Tak tady budeš bydlet. Seznam se se svými novými přáteli.." řekl s úsměvem a nechal ji tam před nimi samotnou...
***************************
Oyin se dívala před sebe. Její pohled dopadal na bytosti, co obývaly místnost. Převážnou část tvořili na první pohled lidé, ale každý člověk se většinou podobal nějakému zvířeti: včele, lišce, vlkodlakovi.. V místnosti byly tři stoly. Všichni lidé se teď dívali na Oyin, která stála sama u vchodu.
Někteří se na ní dívali zvědavě, jiní dychtivě a pár dokonce i hladově.
Dlouhá štíhlá dívka s černými vlasy až po pas vstala a podívala se na Oyin svýma moušíma očima.
,,Ále, máme tu další kamarádku," řekla pobaveně. ,,Jak se jmenuješ, holka?"
Oyin usoudila, že bude muset být hodně opatrná. Rozhodně se nehodlala s těmi lidmi kamarádit.
,,Moje jméno vám řeknu, až budu chtít já. Pokud po mě něco chcete, jediný co provás jsem ochotná udělat je vám nakopat zadky, takže si vyberte. Buď dostanete nakladačku, nebo můžete pokračovat v činnosti," řekla silným hlasem a ani nemrkla.
Nejdřív bylo ticho. Pak někdo dlouze zahvízdnul.
,,Ó, ta je teda drsná," ozvalo se zachcetání a pár lidí se bezstarostně pustilo do jídla a popíjení piva.
Několik se ale dopálilo a vypadalo to, že by klidně šli bojovat.
Oyin byla naprosto klidná, všechny smysly nastražené.
Pak se ale ozval v místnosti šum a pomalu se všichni pustili do svých záležitostí.
Nechtěla uvěřit tomu, že by jí prostě jen tak nechali napokoji. Ale vypadalo to tak.
Začala se rozhlížet kolem, jestli nezahlédne Wotuparu. Ještě se neodvážila vstoupit do místnosti. Najednou ucítila na svém krku horký dech.
,,Vypadáš šťavnatě," ozvalo se jí v uchu. Urychleně se otočila a spatřila dívku s rudými vlasy a světlou pletí. Když se ta dívka usmála, u rtů se jí objevily ostré, přerostlé špičáky - upírka.
,,Mám hlad."
Oyin ještě nikdy upírku neviděla, dost jí to zaskočilo, ale rozhodně neměla strach.
,,Hlad nebo žízeň? No to je jedno, neotravuj, stejně každýmu jen piješ krev," řekla sarkasticky.
Dívaly si upřeně do očí a ani jedna neustoupila.
Pak udělala upírka tak rychlý pohyb, že ho Oyin sotva zaznamenala. Hbitě se uhnula.
Chtěla se na upírku výsměšně usmát, ale pak si uvědomila, že ji drží za druhou ruku. První pohyb byl jen odpoutání pozornosti. Jak se mohla nechat takhle nachytat?
Dopálila se, v očích se jí zableskl Sharingan. Nechtěla si to přiznat, ale víc jí dopálila její chyba, ne upírčin útok.
Připravila se k boji, a když se v ní vzbudila Tinia, začala se jí krev v žilách vařit ještě víc.
Upírka se usmála a od jejích přerostlých špíčáků se mihl nepřirozený odlesk.
,,Bude boj, chci se napít. Jsi ještě tak mladá a tvá krev by mohla být tak sladká.."
,,Tak se připrav na porážku, ty jedna cizopasnická bestie!" a s těmito slovy jí Oyin silně odkopla.
Upírka se však vyhla. Vypadalo to, že je také nadprůměrně rychlá, už podle toho jednoho chvatu. Oyin měla Sharingan, který jí automaticky dával větší rychlost a nebyla zvyklá, že její protivníci se jí tak snadno vyhnou.
Ta upírka byla jiná.
Divná.
Stejně jako všichni kolem.
Pustila se do Oyin a používala k boji tělo a svou nepřirozenou rychlost a hbytost.
Ale nikdo nemohl porazit tak dobře trénovanou dívku, jako byla Oyin. A ona to věděla. Naučila se nepodceňovat nepřítele, snadno odrážela útoky a ještě stíhala útočit ona sama. Dařilo se jí to s přehledem, ale věděla, že ta upírka je jeden z nejsilnějších soupeřů, s kterými kdy bojovala.
Všichni její minulí soupeři jsou mrtví. Musela je zabít, byl to příkaz a nezáleželo na tom, jestli jí to tobolí, prostě to musela udělat.
Tak proč by si neporadila s jednou žíznivou upírkou.
Ale bylo vidět, že i ona není zvyklá, aby jí někdo takhle snadno odolával a útočila na Oyin čím dál víc zůřivěji. Jednu chvíli se její hlava ocitla nebezpečně blízko u Oyinninýho krku a ta pocítila nepříjemné mrazení v tepně.
Oyin provedla rychlý chvat a nečekaně do toho zapojila i kunai, který upírku řízl do krku.
,,Jaká ironie.." pomyslela si Oyin.
Upírka zastavila a s rukou na krku se nenávistně dívala na Oyin.
,,Ten parchant fakt odolává. Ale já nedovolím, aby tady byly mezi námi takový malý, bezmocný a slabý holčičky jako je ona! Už mě to nebaví.. Jen protože máš divný oči mě neporazíš, rozumíš?"
Po těchto slovech se zvedlo pár lidí, udělalo kolem Oyin kroužek a souhlasně přikyvovali.
,,Sakra na co ještě čekáš??? Ty je necháš, aby byli takhle drzí?!! Všechny je prostě poval!!" Tinia zase ztrácela nervy..
Oyin přemýšlela. Jestli upírka ještě nevyužila svoje techniky a ještě k tomu se k ní přidalo pár dalších, nebude to mít snadné. A taky předpokládala, že ani oni nebudou obyčejní. Byla dost chytrá na to, aby jí došlo, že tady se scházejí dobře trénovaní lidé, trénovaní jako ona. Věděla, že by jim neměla dát šanci na ní zaútočit a rovnou je všechny oddělat, zárovněň ale nechtěla ukázat svojí nejlepší techniku hned ze začátku.
,,Na to kašli sakra!! Prostě jim to nandej!!" funěla Tinia. "na tohle fakt nemám nervy..."
Tak vy chcete boj všichni? Dobře, oddělám vás všechny na ráz," řekla Oyin a pak se podívala na upírku: ,,Ale tebe si vychutnám, na to se spolehni!"
,,Uvidíme."
A pak to začlo, ale Oyin měla Sharingan a ještě dřív, než mol kdokoli provést nějakou techniku, vyvolala "všudypřítomný oheň".
Její ohnivá technika se začala rozlézat mezi soupeře. Rychle se s ní vyporádali - opravdu nebyli obyčejní - a začali na Oyin útočit.
Hbytě se uhýbala, jednou dostala ránu do ramene, ale tu okamžitě se ohnala kunaiem, který škrtnul o protivníkovo stehno. Ohněm, který byl teď neškodný, se míhali bojovníci a Oyin registrovala každou pečeť a jejich pohledy. Místnost se otřásala pod jejich údery a všechny šli na ní.
Ale ona byla trénovaná. Dobře trénovaná. A její nejlepší techniku by neodrazili tak snadno, ještě jí prakticky neprovedla, jenom musela vykonat "přípravu" nezbytnou pro tu techniku. A to byl oheň.
Odrazila jeden úder a pak rychle složila pečetě a vykřikla: ,,Dokončení techniky, Mrazící oheň!"
Z úst jí vystřikl proud modrého, chladného ohně a vmísil se do toho ignorovaného.
Následoval výbuch a všichni, i ti, co nebojovali a jen pili pivo, byli zmrazení. Nemohli se hýbat, poutal je Mrazivý oheň, Oyinina pýcha. Ještě nikdo této technice neodolal. A ona měla výhodu, čím víc lidím, tím větší měla ta technika šanci, protože v tom zmatku si nikdo ničeho nevšimne.
Náhle uslyšela posouvaní židle. Jak to? Vždyť mají být všichni zmrazení.
Rychle se otočila.
Byl to stařec zahalený v plášti a sedal si opět na židli, kolem něho byl kruh, který vypadal, jako by ho tvořil zhmotněný vzduch. Nepředstavitelné.
Oyin nemohla uvěřit vlatním očím. Jak stihl udělat obranu? Nikdo nedokázal postřehnout rychlost její techniky.. A co je to vůbec za zvláštní kruh? Ještě nikdy neviděla tak úžasnou absolutní obranu.
******************************
Konec 10.kapitoly...To to letí! XD Připadám si, že je to chvilka, co jsem psala první..xD No, tak jak se vám to líbilo? Budu moc ráda, když mi napíšete komentář =)

Přebyteční - Příběh z roku 2140

14. prosince 2008 v 13:54 | Kristýna |  O-S
Autor: Gemma Malley
Počet stran: 255
Žánr: fantasy, romantika, horor
Rcenze:
Nenechte si ujít světový bestseller!
V roce 2140 jsou jen dvě možnosti: být Vyvolený nebo Přebytečný. Vybrat si nemůžete, váš osud je napsaný. Zatímco Vyvolení mají díky lékům právo na nesmrtelnost, Přebyteční jim jako méně hodnotní občané pouze slouží. Patnáctiletá Anna s Petrem svůj osud Přebytečných odmítají, a pokusí se mu proto postavit.
Podaří se jim to?

Úryvek:
Utečeme s Petrem tunelem u samotek.
Má plán.
Z Grange Hallu je nemožné uniknout. Budou nás pronásledovat Chytači i paní Pincentová. Já ale musím jít. Paní Pincentová mluvila o Petrovi a chce ho zabít. Taky řekla, že jsem hloupá. Zpracovaná.
Paní Pincentovou nenávidím. Myslela jsem, že ji mám ráda. Byla jsem přesvědčená, že ví všechno nejlíp. Že dělá ty hrozné věci pro naše dobro. Není to pravda. Je krutá a zlá a myslí si, že vůbec nejsem Užitečná, i když mi říkala, že ano, i když jsem vždycky udělala, co mi přikázala.

Můj komentář: Je to úžasná knížka, přelouskala jsem ji jedním dechem xD Opravdu..těch 255 stránek uteče jako voda =) Občas to bylo tak napínavý, že jsem se od toho nemohla od trhnout XD Je tam spousta překvapení..


Založení blogu + první design

13. prosince 2008 v 23:52 | Kristýna |  Info o blogu
Dnes jsem založila tento blog Famfáry!! XD Bude jen o psaní (protože já miluju psaní a knížky xD tak tento blog je pro stějné nadšence, jako jsem já) a knížkách. Taky sem budu přidávat i některé vaše povídky.. víc info v cekci "Od jiných autorů"
Zatím mám rozepsané jen 2.povídky (které jsem psala už na svůj minulý blog, dneska jsem je jen zkopírovala sem a budu v nich tady pokračovat). Budu moc ráda, když si je přečtete, pokud vás to zajímá, tak se podívejte sem
Teď co se týče organizace.. Nepovedu žádné soutěže, bleskovky, diplomky, SB atp, tento blog je zaměřený jen na jednu věc. máte to taky napsaný v menu.. =) Ale i když nespřáteluju, ráda vám s něčím poradím nebo pokecám, můj e-mail a ICQ mám napsaný v sekci "Já a blog"
To je asi pro začátek vše..doufám, že se vám tu bude líbit =)
A ještě tady předvedu první design tohoto blogu:

Záhlaví:

Stránka:

2.kapitola: Tetování

13. prosince 2008 v 23:25 | Kristýna |  Winner
Z minulého dílu:
,Hmm.. to je zvláštní, jak jsi nás mezi tolika lidmi poznal?" divila jsem se.
,,Jednoduše, hledal jsem dva nejzničenější lidi z jídelny."
Začalo mi to být pěkně divný..
**************************
Fred povytáhl obočí a ruka na krku se mu zastavila. Já jsem se na Stana upřeně dívala.
Nastalo ticho.
,,No.. tak co kdyby jsme si my tři šli sednout na lavičku do parku?" navrhl Stan.
Podezíravě jsem se na něj podívala. ,,A proč by jsme s cizím klukem měli jít do parku?"
,,Na pokec."
,,Na pokec?" zajímalo by mě, jak to myslí. Přeměřila jsem si ho. Nebyl to žádnej hezoun, ale o to víc byl přitažlivý. Pokrčila jsem rameny ,,Tak jo."
Fred se jen začal neohrabaně soukat ze židle. Vypadal vážně zničeně, říkala jsem si, že je na tom možná ještě hůř než já.
Vydali jsme se všichni tři do parku a sedli na lavičku.
Zase nastalo trapný ticho. Nenápadně jsem se podívala na Freda, že by třeba mohl něco říct, ale ten vypadal, jako by nevnímal ani okolní svět. Nejspíš měl pořádnou migrénu.
,,Tak co příjde? Chtěl jsi s námi mluvit?"
,,Jo. Nebudu chodit kolem horké kaše a řeknu vám to stručně," ujal se slova Stan a při pohledu na Freda mu soucitně poklepal na rameno.
,,Vím, proč se dneska cítíte oba tak hrozně. Za to může to tetování."
Fred skoprněl a ruka na krku se mu zastavila. Udivěně na Stana vykulil oči.
,,T-takže proto...ty o tom něco víš?"
,,Jo, má to svůj důvod."
Koukala jsem na ně jako puk. Absolutně jsem nevěděla o čem je řeč.
,,Že by mi tu někdo vysvětlil, o co go?"
Oba se na mě podívali jako na blbce.
,,No přeci o to tetování! Tebe nezajímá, jak jsi k němu přišla a proč jsi ho dostala?"
,,Ooo, tak počkat!" protáhla jsem. ,,Já žádný tetování nemám!"
Stan se zatvářil zděšeně. ,,Co? Nemáš?"
,,Ne."
,,To není možný... snad to není omyl...? Takže tobě se dneska v noci nezdál ten sen?"
Tak teď jsem zkoprněla přesně tak, jako Fred před chvílí. Jak může vědět co se mi zdá? Musela jsem ale uznat, že to nebyl úplně normální sen. Ta bolest..
,,Uf, takže to není omyl," oddychl si Stan. ,,Ale když se ti zdál ten sen, tak musíš mít i to tetování."
Byla jsem zmatená. Fakt jsem nevěděla co se tu děje a začalo mi to nahánět hrůzu. Už jsem neměla nejmenší chuť se s tím pěkným klukem bavit. Říkal nesmyslné a pravdivé věci jako byl ten sen, ale taky úplný blbosti, jako s tím tetováním. Rozhořčeně jsem se zvedla z lavičky.
,,Už jsem sakra říkala, že žádný tetování nemám! Nemám chuť se s tebou dál bavit. Je až moc divný, že víš co se mi zdá!"
,,Nino, klid," promluvil konečně Fred. Stoupl si a vzal mě kolem ramen.
,,V tom snu, co se ti dneska zdál.. Zdálo se ti, že ti hoří krk? Strašně to bolelo a ten oheň se pak šířil po celém těle."
Svaly mi stuhly. Omámeně jsem ze sebe vydala: ,,Ne, nehořel mi krk, ale kotník. Jinak přesně to, co říkáš.." a pak mi došlo, proč se pořád mnul za krkem.
,,To je právě to, každému hoří jiná část těla. Ty jsi to měla ještě dobrý, že jenom kotník.. Fred to musel mít tisíckrrát horší." vložil se do toho zase Stan.
Začala mi docházet trpělivost. Byla jsem naprosto zmatená.
,,A co ty o tom sakra víš?!"
,,Nino," promluvil zase klidným hlasem Fred, ,,a to ses ráno na ten kotník ani nepodívala?"
,,Ne, měla jsem honičku. Ten pitomej Carl -
,,Áááha, tak proto!" skočil mi do řeči Stan. Řeknu vám, začal mi nějak lízt na nervy.
,,Tak bude nejjednodušší, když se na ten kotník podíváš," řekl mi a mile na mě mrknul. Když jsem se ale podívala na Freda, v jeho tváři bylo vidět napětí.
Vztekle jsem si začala rozvazovat botu. ,,Už mám plný zuby těchhle blbostí.."
Stáhla jsem ponožku..
Můj zrak padl na černé tetování. Na kotníku se mi rýsovyly přesně ty oči, které jsem dnes ráno viděla těstě před probuzením.
Po zádech mi přeběhl mráz a vstoupila do mě hrůza.
,,Co to má stakra znamenat!?"
Přes rameno se mi na tetování díval Stan.
,,Páni, tak ty máš oči, jo?" prohodil obdivně a hvízdnul si.
,,Frede co máš ty?" Fred se k nám otočil zády a vyhrnul tričko. Na zátylku se mu rýsovala ruka s dlouhými prsty a drápy.
,,Taky síla," řekl stan.
,,Tak už nám konečně řekni co to je!"
,,Znamená to, že vy jste vyvolení. Celkem je vás šest."
Vykulila jsem na něj oči.
*********************************************

Konec druhé kapitoly...Jak se vám líbila? Byla bych moc ráda, kdybyste mi napsali do komentářů váš názor.. =)

1.kapitola: Noční můra

13. prosince 2008 v 23:17 | Kristýna |  Winner
Běžela jsem chodbou.. byla dlouhá a tmavá, vůbec nic jsem neviděla. Počkat.. Proč nic nevidím? Zjišťuju, že mám šátek přes oči...
Najednou jsem ucítila obrovskou bolest v kotníku.
,,PÍP-PÍP-PÍP.."
Moje ruka nahmatala tlačítko a automaticky ho zmáčkla.
Běžela jsem zase chodbou. Ne. Teď to nebyla chodba, ale ulice.. zase tmavá. A opět zjišťuju, že mám přes oči omotaný černý šátek. Sundávám si ho...
Najednou jsem zase ucítila obrovskou bolest v kotníku. Nepřestávala, jako bych měla kotník v ohni. Ten oheň se mi začal šířit do celého těla. Křičela jsem. Křičela a škubala kotníkem.
,,Nino..."
Bolest nepřestávala, zvyšovala se a už byla v celém mém těle. Pořád jsem ječela, ale nikdo mě neslyšel.
,,Nino!"
Celé moje tělo hořelo. Vydávala jsem ze sebe ty nejhlasitější zvuky, jaké jsem dokázala, ale neblo mi to nic platné. Bolest trvala a nepřestávala a já pořád ječela.
Viděla jsem velké červené oči..
,,NINO!!!!!"
Narovnala jsem se na posteli a rychle otevřela oči. Celá spocená a vyděšená jsem si automaticky nahmatala kotník a mnula ho..
,,Proč proboha tak ječíš?! Zbláznila jsi se? V tomhle bytě nejsi sama! Já jsem se pokoušel spát.." řval na mě nepříjemný hlas osoby, kterou nenávidím nejvíc na světě - matčin přítel Carl.
Byl v pyžamu a pod očima měl kruhy. V pět ráno přišel z noční a já jsem ho asi probudila..
,,Promiň, něco se mi zdálo," řekla jsem a ke slovíčku "promiň" jsem se musela doslova donutit. Doufala jsem, že by se to třeba mohlo obejít bez hádky, že by Carl mohl prostě jít zase do postele a nechat mě na pokoji. Ale jsem najivka..
,,Co je mi do toho, že se ti něco zdálo!? Celou noc jsem makal a ty tady ječíš jak na lesy! A krom toho, už máš být dávno zhůru, tak mi tady nepovídej pohádku, že se ti něco zdálo!"
Už jsem zase cítila, jak to na mě jde.. A sakra.. už se zase neudržím..
,,Jo, taks mě už seřval a teď se pěkně otoč a vypadni z mýho pokoje!" řekla jsem ostře.
,,Nebuď drzá! Kdyby máma věděla, jak se ke mě chováš.."
,,Mámu do toho netahej!" naježila jsem se.. Carla nesnáším, ale mámu miluju. Ještě než přišel, bylo nám spolu krásně. ,,Mámu si nezasloužíš!"
,,Tak to si s tebou vyřídím později, teď jdu spát! Stejně už si musíš prakticky vymýšlet důvody, proč příjdeš pozdě do školy, protože máš pěkný zpoždění!" řekl a bouchl za sebou dveřmi.
Seděla jsem na posteli, ještě zdrcená napůl z Carla a na půl z mojí noční můry a tiskla jsem si v dlaních kotník.
Pak můj pohled dopadl na budík. A sakra, musím makat! Vyskočila jsem z postele, natáhla na sebe džíny, tričko a mikinu, před zrcadlem jsem si natřela oči řasenkou a stíny mírně na černo - jako vždycky a svoje po ramena dlouhý, vlnitý zrzavý vlasy jsem si připla sponkama, aby mi nelítaly. Prolítla jsem kuchyní - na snídani jsem mohla rovnou zapomenout - umyla se a běžela do školy.
,,Je ti dobře? Dneska jsi nějaká divná..," promluvila na mě kamarádka Sindy, když jsem klimbala při hodině zeměpisu.
Prudce jsem zvedla hlavu a při tom pohybu mě v ní zatřeštilo. Jednu ruku jsem si položila na spánek a přivřela jsem oči.
,,Ne, není mi dobře, asi jsem měla zůstat doma. Něco na mě leze," odpověděla jsem kamarádce.
,,Tak tos měla. A taky si dneska pořád mneš kotník, co s ním máš?" podotkla Sindy.
Já jsem si v tu ránu uvědomila, že už mám zase ruku na kotníku. Dneska ráno byl takový frmol, že jsem si ho ani nestačila prohlídnout.
Ale co... Stejně to byl jen sen a ve snu se mi přece nemůže nic stát s kotníkem! Asi mi ta noční můra nějak utkvěla v hlavě..
,,Hmm.. Štípnul mě komár a pořád mě do svědí," odpověděla jsem Sindy na její otázku.
,,Ty máš dneska fakt blbej den!" zasmála se a už jsme se tím nezabíraly.
Už bylo po vyučování - díky bohu - a šly jsme na oběd. Mě už zase začala bolet hlava a měla jsem pocit, že mám nepřirozeně horký kotník.
Přiběhla za mnou Sindy: ,,Hej, Nino! Holky už sehnaly druhej díl toho časopisu, poď se mrknout ke stolu! Vypadá to dobře," a začala se chichotat.
Mě tohle nikdy nebralo: hrabat se s prdlýma holkama v časopisech, příjde mi to hrozně dětinský, ale většinou jsem to s nima přežila. Ale teď se mi krom bolení hlavy ještě začalo chtít zvracet, a fakt jsem na ně neměla náladu.
,,Promiň, Sindy, ale mě je dneska tak blbě, že bych vám to jen kazila, sednu si jinam," mrkla jsem na ni.
,,Hmmm, tak jak chceš," pokrčila bezstarostně rameny a cupitala za holkama.
Já jsem zatím zamířila ke stolu, kde seděj kluci. Tam mě bylo vždycky dobře, neječej, nechichotaj se a většinou si povídaj o sportu, takže když nemám náladu, nechaj mě na pokoji.
U stolu už ale zůstal jen Fred - fajn kluk s černýma vlasama a sportovní postavou.
Přisedla jsem si k němu.
,,Ahoj. Kde jsou ostatní?"
,,Čau. Šli hrát basket," řekl Fred a pořád se mnul za krkem.
,,Ty dneska nejdeš?"
,,Ne, není mi dobře, moc jsem se dneska nevyspal.."
,,Jé," zasmála jsem se ,,Tak to jsme dva." a pustila jsem se do jídla.
,,Nebude ti vadit, když si vemu sluchátka? Stejně se mnou nebude řeč, nejradši bych sebou seknul."
Toužebně jsem se zadívala na sluchátka. To by se mi teď taky hodilo, zacpat si uši a nevnímat nic kolem..
,,Nebude, pod jednou podmínkou, že mi jedno sluchátko půjčíš," zasmála jsem se a přesedla si vedle něj.
Bylo to úžasný, soustředila jsem se na muziku a bolest hlavy i zvracení se přesouvalo do mýho podvědomí. Z našeho blažensví nás ale přerušil hluboký hlas.
,,Čau, jste vy dva Nina Paufová a Frederick Kuton?"
,,Jo, to jsme my, a ty seš?" zeptal se Fred a podíval se na vysokého kluka, tak kolem dvacítky, který měl dlouhé hnědě vlasy, za krkem svázané.
,,Já jsem Stan Fila a hledám vás dva."
,,Hmm.. to je zvláštní, jak jsi nás mezi tolika lidmi poznal?" divila jsem se.
,,Jednoduše, hledal jsem dva nejzničenější lidi z jídelny."
Začalo mi to být pěkně divný..
**************************************************

Tak to byla první kapitola téhle povídky =) No, je to jen takový začátek, ještě se to nerozjelo, ale doufám, že se vám to aspoň trošičku líbilo =) Prosím, napište mi do komentářů váš názor na první kapitolu, na styl psaní, hlavní hrdinku atd.. budu vám moc vděčná! =)

9.kapitola: Nový sensei

13. prosince 2008 v 23:13 | Kristýna |  Ve skrytu duše
Z minulého dílu:
,,N-ne" vydala ze sebe Canita poslední slovo, ale už ho spíš zasípala, sotva slyšitelně.
Pevně zavřela oči, z kterých jí začaly téct slzy.
Vduchem se mihla zbraň.
Ozvalo se hlasité zaječení krásné, mladé ženy a pak už jen rudé kapky krve stékaly po zdi.
**************************************************

Oyin šla potemnělou ulicí.
Bylo brzy ráno, ještě nezačalo ani svítat a u země se držela mléčná mlha.
Pomalu se šourala k pracovně Canity-sensei a na zádech cítila pohledy matky a dítěte, kteří stáli za ní a pozorovali ji.
Oyin se prudce otočila a podívala se na ně. Dítě zkoprnělo strachem a matka ho rychle otočila a vláčela ho pryč. Do hlubokého ticha se ozval matčin vzrušený hlas: ,,Nedívej se na ni! vůbec si jí nevšímej a neprvokuj jí.. je to zrůda.."
V okolí se rychle rozšířily zprávy o tom, jak je Oyin chladnokrevná, nebezpečná a bezcitná. Děti jí obdivovaly, ale jakmile se na ně podívala, dostaly strach a utekly.
Oyin byla ráda. Nemusela si teď dělat starosti a kontrolovat se, aby na někoho náhodou nebyla moc hodná.
Došla k pracovně Canity-sensei, zaklepala na dveře a otevřela je.
Za stolem však neseděla Canita-sensei, ale statný muž v černém plášti a s ninja čelenkou.
Když ho Oyin uviděla, připadal jí povědomý..
Pak se ale dopálila: Co dělá nějakej mrzák na místě Canity-sensei?! Tohle je její kancelář a já jí budu chránit!
,,Přesně!" vzbudila se právě Tinia. ,,Natrhni mu prdel!"
,,Co tu děláte?" promluvila Oyin nezdvořile na toho muže. ,,Tady nemáte co dělat, tohle je kancelář mojí sensei, takže vypadněte, než vám k tomu pomůžu!" Oyin to řekla výhružně, ale klidně.
,,Takhle se chováš k významným lidem, jo? Ty jsi ale drzá.." řekl muž. Tu poslední větu protáhl a dal si při tom nohy na Canitin stůl.
Klid.. chce mě dopálit... říkala si Oyin v duchu.
,,A TAKY SE MU TO POVEDLO!!!! DEEEJ MUU!!" zuřila Tinia.
,,Významný člověk jo?" odfrkla si Oyin. ,,Tak teď vám něco řeknu, a dobře si to zapamatujte: Já uznávám jenom Canitu-sensei a lidi, c jsou silnější než já! Což znamená že jenom Canitu-sensei a Černé ninji, takže i kdyby jste vypadal sebevíc drsně, tak vám nakopu ten váš línej zadek!"
,,JOOO, A PAK SE NA NĚJ HNED VRHNI!" řádila rozrušeně Tinia.
,,Óóó, na co si tu hraješ?" řekl mž, už trošičku dopálený a přiložil Oyin ke krku katanu takovou rychlostí, až zalapala po dechu. Jak je to možné? Ani svým Sharinganem ho nepostřehla.. To se jí ještě nikdy u nikoho nestalo..
,,Tak teď poslouchej ty mě: Já jsem silnější než ty, protože jsem jeden ze tří Černých ninjů - Wotuparu."
Oyin zmlkla. Nevěděla, co si o tom má myslet.
,,Kecá, kecá!!!!!! Je to jen ulhanej blbeček, srábek jeden! Bojí se a tak machruje!! Dej mu do držky, je to jen černý, špekatý hovado!!" chrlila Tinia jednu myšlenku za druhou a začala dělat Oyin v duši pěknou rotyku.
,,I kdyby jste byl Černý ninja," snažila se Oyin vybírat slova a ignorovat Tiniu, nemohla si teď dovolit se s ní hádat... ,,Tak co děláte v pracovně Canity-sensei? Mám s ní trénink, takže by jste mohl vypadnout, buďto budete mít potíže se mnou, nebo s Canitou-sensei."
,,Canita je mrtvá, už není tvůj sensei, teď patříš mě, jasný? a budeš mě poslouchat, teď tě budu cvičit já a budeš uznávat jen mě a zbylé dva Černé ninji."
Oyin se cítila, jako by dostala facku. Nemohla tomu uvěřit...
,,C-Cože? Canita-sensei je mrtvá? to není pravda.. nevěřím vám, není tak slabá, aby se dala jen tak zabít!"
,,Osobně jsem se o to postaral, aby zemřela.. ale to neřešme, prostě patříš mě, aby z tebe byl dobrý Černý ninja a je to. Teď poslooucháš mě." řekl líně Wotuparu.
Oyin měla sto chutí vystřelit a jedním bodnutím Wotuparu zabít, ale dobře si uvědomovala výhružné, ledové ostří meče na svém krku.
,,Cože? Tenhle moula v černým jí zabil?!" Tinia se pomalu začínávala dostávat z šoku.
,,Tinio, jsem v těžké situaci, zalez prosím nebo buď zticha. Teď se musím zachovat bezcitně a chladnokrevně.."
,,Dobře, teď jsem vaše žákyně," řekla Oyin s nezájmem i když jí skutečnost, že je Canita -sensei rvala srdce. Nikdy jí neměla ráda, ale byla to jediná osoba, s kterou mohla komunikovat..
,,Výborně," řekl Wotuparu, vztáhl katanu a znovu se posadil do křesla.
,,Sbal si věci, budeš se stěhovat. V Takovém mírumilovném prostředí, kde žiješ se nemůžeš nikdy stát silnou. Mám pro tebe lepší místečko se správnou společností," řekl a v očích se mu škodolibě zablýsklo.
Pochmurná, tmavá, ledová a chladná vesnice s lidmi, kteří se Oyin báli a utíkali před ní..Tam, kde se musela dívat, jak umírají neviné osoby a nesměla na sobě dát znát ani záchvěv citu... to je mírumilovné prostředí?
Při balení do batohu těch málo věcí co měla si lámala hlavu nad tím, jaké horší místo může ještě existovat.. Člověk si nedokáže představit nic, dokud to sám nevidí..
Nechtěla si to přiznat, ale měla strach z toho, co příjde.. Čeká jí snad ještě větší peklo, než které má teď?
Když měla sbaleno, vydali se s Wotuparu na cestu. Šli dlouho, ale Oyin byla trénovaná a hravě chůzi zvládla. Domů po cestě bylo stále míň, až už je pak úplně opustili. Začali se škrábat do vysokého kopce a došli k jeskyni. Když do ní vztoupili, Oyin si uvědomila, že to je vchod do hory.
Prošli přes kamennou bránu a vstoupili do velké místnosti ozářené svícemi.
Když Oyin uviděla lidi - či spíš bytosti - pořádně se jí zamotala hlava a udělalo nevolno. Viděla něco strašného.
Pak řekl Wotuparu něco, co jí silně sevřelo srdce a bránilo jí dýchat: ,,Tak tady budeš bydlet. Seznam se se svými novými přáteli.." řekl s úsměvem a nechal ji tam před nimi samotnou...
********************************

Konec 9.kapitoly, tentokrát trošku kratší.. =) Příště by tam zase měla být trošku víc akce, pokud mi to výjde.. No a jak se vám kapitola líbila? Zase bych byla moc ráda, kdyby jste mi napsali do komentářů váš názor.. =)

8.kapitola: Přednáška

13. prosince 2008 v 23:11 | Kristýna |  Ve skrytu duše
Z minulého dílu:
,,Oyin-sama, mám pro vás důležitou zprávu," byla bledá jako stěna...
,,Co to je za správu?" zeptala se zvědavě Oyin.
,,Canita-sama vás volá do své pracovny. Je to prý naléhavé a máte si pospíšit. Máte tam jít hned teď!"
********************
,,Dobře jdu za ní," řekla Oyin a lhostejně se vydala k pracovně Canity-sensei.
,,Prosím, pospěšte si, Oyin-sama! Canita-sama spěchá!" řekla nervózně dívka.
,,No jo, ale já nespěchám, Canita si počká"
,,Co, Co? Co se děje?" probudila se Tinia.
,,Nic, spi dál"
,,Téda, takhle mě odbýt," urazila se na oko Tinia.
,,Tak se začni trochu chovat a neskákej mi dořeči, když se s někým bavím."
,,Oyin-sama! Posloucháte mě?!" dívka už vypadala, že se každou cvíli rozpláče.
,,Ne. Co jsi říkala?"
,,Jestli sivíc nepospíšíte, Canita-sama to bude dávat za vinu mě, že jsem vás nepopohnala a něco mi provede, já nechci, aby se něco stalo mé rodině, moc, moc, vás prosím, přidejte!"
,,Jéžiš, a co mi je do toho, co ti Canita udělá? Radši už buď prosimtě zticha..." řekla Oyin s nezájmem, ale nenápadně přidala do kroku.
,,Promiňte," špitla dívka a už mlčela.
,,Ták, už je ticho, tak bys mi mohla vysvětlit, co se děje..?" ozvala se Tinia
,,Ále, Canita mě volá, a prý to je hodně důležité a spěchá to.."
,,Beztak chce zase jen nějakou kravinu, pinda jedna!"utrousila Tinia. Často používala ostrá slova.
,,Jo, ale až s ní budu mluvit, tak si pěkně zalezeš, nestojím o to, aby to bylo jako tenkrát, kdy jsem dostala záchvat smíchu, když mi řekla, že ze mě bude výborný ninja!"
,,No a co? Tak ses neměla smát, byla to tvoje chyba, mělas to vydržet."
,,Když jsi jí na to odvětila, že z ní zase jenou bude stará seschlá baba s křívýma nohama, šikmýma očima a velkou prdelí, tak to se prostě nešlo nesmát! Dokážeš si představit krásnou Canitu-sensei v téhle podobě..." a Oyin už se zase začala chvět smíchem.
,,Ehm.. promiňte Oyin-sama, ale co je tu k smíchu?" ozvala se nesměle dívka, která samozřejmě nemohla slyšet myšlenky Oyin a Tinii.
,,Nic," odbyla jí Oyin a znovu se ponořila do myšlenek: ,,Takže jsme dohodnutý jo? Až budu mluvit s Canitou, tak zalezeš, jo?"
,,Néé, já to chci taky slyšet, nebudu tě rozesmívat.."
,,Jó, to známe.. Ty to stejně nevydržíš!"
,,Prosím! Prosím! Prosím! Přísahám, že budu jako myšička.."
,,No jo, no," povzdychla si Oyin.
Došly ke dveřím Canityny pracovny. Malá dívka co šla s Oyin zaťukala, něco potichu zamumlala a běžela pryč.
Oyin vstoupila dovnitř.
,,Co jste mi chtěla, že to tak spěchá, Canito-sensei?" zeptala se Oyin a posadila se na židli.
,,Mám pro tebe přenášku," odpověděla Canita-sensei. Seděla napřímená na židli za stolem, krásná a chladná, jako vždycky. Ale Oyin zpozorovala, že vypadala i poněkud nervózně, jako by z něčeho měla strach.
,,Přednášku?! To si děláš sranduuu!!" naježila se Tinia.
,,Buď zticha! Pamatuj, co jsi mi slíbila! Že prej budeš jako myšička. Moc dlouho jsi to nevydržela, měla bys víc trénovat sebeovládání."
,,Jo, jo, už jsem ticho."
Oyin se zase začala soustředit na Canitu-sensei, ale ta byla potichu.
,,Tak můžete začít s přednáškou, jestli chcete," řekla Oyin, když pořád nic neříkala.
,,Oh, jistě," Canita-sensei vypadala, jako by se právě probudila. ,,To je divný.. tohle se jí ještě nikdy nestalo... pomyslela si Oyin."
,,Tákže,"promluvila Canita-sensei už zase silným hlasem. ,,Řekni mi, co všechno víš o Černích ninjích?"
,,Černí ninjové?" podivila se Oyin. ,,No tak to jsou-
,,To bude nuda, jdu spát," skočila Tinia otráveně Oyin do řeči a zalezla si do skrytu duše, kde téměř nic, na co Oyin myslela nevnímala.
,,Ehm.. pardon..." zakoktala se Oyin. ,,No tak to jsou tři téměř nejsilnější osoby z Černé vesnice. Jenom oni a Kage mají právo vyjít mimo vesnici, nikdo jiný ne. Zastupují Černou vesnici, bojují za ni. Jsou neporazitelní, zabíjejí čistě, bezbolestně, rychle a chladnokrevně. To je asi tak všechno co o nich vím."
,,Dobře," kývla Canita-sensei. ,,Teď ti řeknu, kdo jsou Černí ninjové v současné době. Jsou to tři muži: Finoto-sama, Soni-sama a Wotuparu-sama.
Každý z nich je v něčem nejlepší: Finoto-sama umí nejlépe používat hrubou sílu, které nic a nikdo neodolá, tohoto muže nelze zranit.
Soni-sama je zase odborník na tiché a rychlé zabíjení. Než si protivník stačí uvědomit co se děje, je už mrtvý. Soni-sama používá skrývací techniky, při boji je těžké ho zahlédnout, natož se k němu dostat.
A třetí je Wotuparu-sama. To je mistr zuřivosti a je nejrychlejší z těch tří. Nepotřebuje ani skrývání, ani velikou sílu, nikdo nestačí jeho pohybům a technikám." Canita-sensei se chvíli odmlčela a pak pokračovala.
,,Ale vesnice se musí starat o to, aby byli Černí ninjové na každou generaci. Nemůžou to být tak ledajací lidé, ale jsou vybraní už od svého dětství a od malička se pilujou v psichyce a dovednostech. A ty jsi jedna ze tří budoucích Černých ninjů."
Oyin zalapala po dechu. Následovalo pochopení: Tak proto měla soukromého učitele, proto měla tak tvrdý výcvik, proto nesměla dbát na city, proto byla o dost napřed než ostatní děti. Protože byla předurčená stát se Čerbným ninjou.
,,To je vše, můžeš jít," řekla Canita-sensei.
Oyin poslechla, ale u dveří se zastavila.
,,Můžu mít jednu otázku?"
,,Hmm?"
,,Proč kolem toho bylo tolik povyku, tolik spěchu, když to byla jen obyčejná přednáška?"
Canita-sensei se podívala na hodinky.
,,Protože přesně za pět minut musím být někde jinde. A už jdi."
Oyin za sebou zavřela dveře a odešla.

********************
Canita zamkla dveře od své pracovny a vydala se ven.
Už se stmívalo.
Nešla k sobě domů, ale do velkého, opuštěného domu.
Vešla dovnitř a hledala dveře, na kterých bylo napsáné číslo 37, když je našla opatrně zaťukala.
Celý den byla nervózní, a teď na ní dolehl strach o to víc.
Dveře otevřel jakýsi muž.
,,Á, pojď dál." řekl a společně vstoupili dovnitř. V pokoji nebylo vymalováno, žádný nábytek, jen holá místnost. Sedli si na zem.
,,Tak jak to vypadá, je připravena?" zeptal se muž.
,,Ano, je výrazně o krok napřed než ostatní děti a už se umí chovat, umí být bezcitná a skvěle ovládá Sharingan. Dělala jsem přesně to, co jste mi řekl."
,,Výborně," pochválil jí muž, ale vytáhl katanu a stoupnul si.
Canita už přestávala ovládat svůj strach a viditelně se rozklepala.
,,O-opravdu jsem udělala všechno, co jste mi řekl!"
,,Však já ti věřím." řek muž a pomalu zdvihal zbraň.
Canita se přikrčila. ,,T-tak za co?"
,,Za to, že jí znáš. V okamžiku, kdy ti byla přidělena práce jí vychovat, bylo rozhodnuto, že zemřeš."
,,N-ne" vydala ze sebe Canita poslední slovo, ale už ho spíš zasípala, sotva slyšitelně.
Pevně zavřela oči, z kterých jí začaly téct slzy.
Vduchem se mihla zbraň.
Ozvalo se hlasité zaječení krásné, mladé ženy a pak už jen rudé kapky krve stékaly po zdi.
__________________________

No, to je konec 8.kapitoly.. Trošku drastickej konec no.. A zase klasická otázka: Jak se vám povídka líbila? Budu strašně ráda, když mi napíšete nějakej komentík =)