Z minulého dílu:
"Konečne se mi to podařilo" slyšela v hlavě myšlenku, ale byla si 100% jistá, že ta myšlenka není její.
Co se to děje?
*******************
Oyin poplašeně vstala a zatřepala hlavou. ,,Bože, asi moc trénuju.. Ale musím trénovat.. musím.. musím.. musím být silná abych všechny porazila.." myslela si a znovu pomalu vykročila podél jezera.
Jezero bylo bylo chladné, temné a voda odrážela černou barvu. Bylo jako celá vesnice - chladná, temná a černá.
Suché listí jí poletovalo pod nohama - dokonce i to listí bylo tmavé a chladné. Oyin přemýšlela.. ,,Proč je život tak drsný, smutný, tmavý a chladný? asi to je normální... Ale když pozoruju ostatní děti, tak některé jsou šťastné.. Zajímalo by mě, co to štěstí je. Co bych cítila, kdybych byla šťastná?.." Náhle se prudce zarazila. ,,Na co to myslím?! Copak jsem se zbláznila? City mě jsou ukradený! Ten, kdo je šťastný je slabý! Copak jsem tak hloupá, že vůbec myslím na to, co to je štěstí?! Asi musím víc trénovat, abych přišla na jiné myšlenky..."
Pomalu se vydala znovu podél jezera ze zaťatými pěstmi a zamračeným výrazem. Nemyslela na nic.
,,Taková snůška keců!" Ozvalo se jí v hlavě.
,,Tohle ale už nebyla moje myšlenka! Ani to není z únavy, tohle se mi nezdálo!" polekala se Oyin.
Pak jí to došlo.
Někdo se pomocí techniky dostal do její mysli aby jí kontroloval - nejspíš Canita-sensei - a ona byla ještě tak hloupá, že myslela na štěstí. Teď, když vědí, na co myslela... ani se nesnažila domyslet si co se stane. Při tom zjištění jí pocítila záchvěv strachu a paniky, jako by jí přestalo všechno fungovat: nohy, dech ruce... Takový měla strach. A do toho jí ještě polila vlna zoufalství, že už nemůže být ani ve své hlavě v bezpečí.
Byla úplně zdrcená.
,,Klídek" ozvala se ta myšlenka ,,Já nejsem žádná Canita-sensei, nemusíš se tak bát ne? Jako kdybch byla nějakej vrah! ty mě teda umíš uvítat.." ta myšlenka zněla uraženě.
Oyin se svalila na zem. Vůbec nic nechápala. Těžce oddechovala. Po chvíli se zmohla na otázku:
,,Kdo jsi? A co to má znamenat, jak můžeš slyšet moje myšlenky, když nejsi v mé hlavě pomocí techniky?"
,,Radši se mnou mluv jenom myšlenkou, kdyby tě někdo viděl, tak by si myslel, že si povídáš sama se sebou.."
Oyin se snažila uklidnit a soustředit se. Teď se soustředila na zvuk té myšlenky. Bylo to, jako by na ní někdo mluvil normálně a dal se rozeznávat tón hlasu. Oyin si uvědomila, že to co slyšela je vysoký, hiperaktivní hlas dívky.
Začala komunikovat myšlenkami: ,,Prosím, nenuť mě opakovat mou otázku."
,,Škyt... jsem na tebe trochu naštvaná... Nejdřív se mě lekneš, jako bych tě měla roztrhat a teď se mně ještě ptáš, kdo jsem!?"
Oyin byla ještě zmatenější.. ty myšlenka mluvila, jako kdyby se s ní už Oyin znala dlouho a přitom jí slyšela poprvé.
,,Promiň, jestli tě to nějak urazilo, ale vůbec tě nechápu. Zničehonic se mi ozveš v hlavě a já vůbec nevím kdo jsi nebo co jsi, slyším tě poprvé a nejsem zvyklá, aby mě někdo mluvil v hlavě a ty se divíš, že chci vědět, kdo jsi?" Oyin se snažila opatrně formulovat myšlenky, ale moc se jí to nedařilo.
,,Tak ty to fakt nevíš?"
,,Ne, nevím."
,,Už od tvého narození, celých devět let jsem v tobě, v tvé duši a snažím se s tebou navázat kontakt, a ty ani nemáš páru, že existuji??!"
V Oyin rostl zmatek ještě víc, jako by to ještě bylo možné..
,,Cože? Ty jsi pořád ve mně? Jak je to možné, co jsi?"
,,Jo, jsem v tobě. A bohužel nevím, jakou mám podobu, to bys mě musela vyvolat, a pak by jsme to zjistily."
Oyin se naježila zděšením a zároveň překvapením.
,,Vyvolat!?? Ty jsi démon?! Já mám démona??!"
,,No a co!!? Nějakej problém!!!?"
Oyin se znažila znova uklidnit. Vipadá to, že ten hlas je hodně výbušný a netrpělivý.. Rozhodla se postupovat formálně a ovládat se.
,, A-aha.. no tak to je jedno.. a co o sobě všechno víš?" zeptala se Oyin opatrně.
,,No, třeba vím, jak se jmenuji."
,,Jak můžeš vědět, jak se jmenuješ, když nevíš jak vypadáš?"
,,Tak, jako ty víš, že se jmenuješ Oyin!"
,,je hodně vnětlivá..." pomyslela si Oyin a neuvědomila si, že hlas slyší její myšlenky.
,,NO - A - CO???"
,,Nic..nic.. radši mi řekni, jak se jmenuješ."
,,Tinia."
,,Krásné jméno. A ty odteď budeš pořád se mnou?"
,,Holka, já jsem s tebou už od malička, to jsi ještě nepochopila? Už jsem ti to říkala!"
,,Jasně, ale nevěděla jsem o tobě... A teď budeš pořáď se mnou, nebo zase...." nemohla přijít na to správné slovo.. ,,zalezeš?"
,,Jak budu chtít," řekla Tinia potěšeně. ,,Není to paráda? Teď aspoň nebudeš mít takové hloupé depresivní myšlenky" libovala si.
,,Tak to ne," pomyslela si rázně Oyin. ,,Já musím trénovat, abych se stala silná. To je totiž můj sen! Chci být co nejsilnější a prosím, nebraň mi v tom."
,,Jo jo.. trénuj si jak chceš, já se aspoň budu mít čím bavit," ta myšlenka zněla tak bezstarostně a radostně, až se oyin podivila.
O 3 roky později
Za tři roky, od té doby, co se seznámily si na sebe Oyin a Tinia skvěle zvykly. Oyin si jí pořád stěžovala, že jí Tinia pořád přidělává starosti a otravuje ji svými drzými a mezmyšlenkovými výrazy, ale ve skutečnosti byla ráda, že Tiniu má.
Kdyby jí neměla, pravděpodobně by ještě víc propadla špatným myšlenkám a stala by se z ní bezohledná, necitlivá a chladnokrevná bojovnice, jak Canita-sensei chtěla, ale Tinia jí držela nad vodou a vždy jí včas probrala.
Tinia byla vždy drzá a lehkovážná a její myšlenky se často přenášely na Oyin a ta se musela hodně ovládat a přetvářet se, aby se chovala tak, jak Canita-sensei chtěla.
Oyin ale byla jiná. Na první pohled byla taková, jaká byla předurčená - chladnohkrevná a bezcitná bojovnice - ale ve skutečnosti byla jako Tinia.
Uměla se hodně ovláda a musela krotit i Tiniu, protože se kvůli ní často nemohla soustředit. Ale všechno zvládla a chovala se tak, jak Canita-sensei chtěla. Neměla žádné kamarády, ani nikoho, koho by mohla mít ráda - až na Tiniu. Doslova na ní visela. Tinia byla pro Oyin všechno nasvětě, co jí nemůže nikdo vzít a za ty tři roky už byly sehrané perfektně.
**************
Jednoho dne se Oyin procházela zase kolem toho jezera, kde poprvé uslyšela Tiniu. Tinia byla zrovna zalezlá hluboko v její duši a odpočívala. Když Tinia odpočívala, bylo to, jako by byla úplně odpojená a neslyšela tak Oyininy myšlenky.
Procházela se po břehu a pozorovala temnou hladinu jezera. Už jí bylo 12 let a ovládala skvěle umění s kunaiem a shurikenem, také zvládala různé šplhací techniky a z nepochopitelného důvodu ovládalavýborně oheň. To jí nešlo nikdy do hlavy.. Nikdo koho znala nedokázal tak dobře ovládat oheň jako ona. Taky měla jiné oči než ostatní, Canita-sensei jí řekla, že to je Sharingan a dobře jí vysvětlila jeho schopnosti, které už teď Oyin dokonale ovládala...
Oyin zvedla hlavu a zbystřila...
Po břehu za ní se hnalá malá hubená holka se špinavě blonďatými vlasy. Jakmile byla u Oyin zastavila se a poklekla na kolena.
,,Oyin-sama, mám pro vás důležitou zprávu," byla bledá jako stěna...
,,Co to je za správu?" zeptala se zvědavě Oyin.
,,Canita-sama vás volá do své pracovny. Je to prý naléhavé a máte si pospíšit. Máte tam jít hned teď!"
________________________________
Konec 7. kapitoly =) Líbila se vám? Doufám, že jo... =) Budu moc ráda, když mi napíšete nějakej komentík =)










