close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Prosinec 2008

7.kapitola: Myšlenky

13. prosince 2008 v 23:08 | Kristýna |  Ve skrytu duše
Z minulého dílu:
"Konečne se mi to podařilo" slyšela v hlavě myšlenku, ale byla si 100% jistá, že ta myšlenka není její.
Co se to děje?

*******************
Oyin poplašeně vstala a zatřepala hlavou. ,,Bože, asi moc trénuju.. Ale musím trénovat.. musím.. musím.. musím být silná abych všechny porazila.." myslela si a znovu pomalu vykročila podél jezera.
Jezero bylo bylo chladné, temné a voda odrážela černou barvu. Bylo jako celá vesnice - chladná, temná a černá.
Suché listí jí poletovalo pod nohama - dokonce i to listí bylo tmavé a chladné. Oyin přemýšlela.. ,,Proč je život tak drsný, smutný, tmavý a chladný? asi to je normální... Ale když pozoruju ostatní děti, tak některé jsou šťastné.. Zajímalo by mě, co to štěstí je. Co bych cítila, kdybych byla šťastná?.." Náhle se prudce zarazila. ,,Na co to myslím?! Copak jsem se zbláznila? City mě jsou ukradený! Ten, kdo je šťastný je slabý! Copak jsem tak hloupá, že vůbec myslím na to, co to je štěstí?! Asi musím víc trénovat, abych přišla na jiné myšlenky..."
Pomalu se vydala znovu podél jezera ze zaťatými pěstmi a zamračeným výrazem. Nemyslela na nic.
,,Taková snůška keců!" Ozvalo se jí v hlavě.
,,Tohle ale už nebyla moje myšlenka! Ani to není z únavy, tohle se mi nezdálo!" polekala se Oyin.
Pak jí to došlo.
Někdo se pomocí techniky dostal do její mysli aby jí kontroloval - nejspíš Canita-sensei - a ona byla ještě tak hloupá, že myslela na štěstí. Teď, když vědí, na co myslela... ani se nesnažila domyslet si co se stane. Při tom zjištění jí pocítila záchvěv strachu a paniky, jako by jí přestalo všechno fungovat: nohy, dech ruce... Takový měla strach. A do toho jí ještě polila vlna zoufalství, že už nemůže být ani ve své hlavě v bezpečí.
Byla úplně zdrcená.
,,Klídek" ozvala se ta myšlenka ,,Já nejsem žádná Canita-sensei, nemusíš se tak bát ne? Jako kdybch byla nějakej vrah! ty mě teda umíš uvítat.." ta myšlenka zněla uraženě.
Oyin se svalila na zem. Vůbec nic nechápala. Těžce oddechovala. Po chvíli se zmohla na otázku:
,,Kdo jsi? A co to má znamenat, jak můžeš slyšet moje myšlenky, když nejsi v mé hlavě pomocí techniky?"
,,Radši se mnou mluv jenom myšlenkou, kdyby tě někdo viděl, tak by si myslel, že si povídáš sama se sebou.."
Oyin se snažila uklidnit a soustředit se. Teď se soustředila na zvuk té myšlenky. Bylo to, jako by na ní někdo mluvil normálně a dal se rozeznávat tón hlasu. Oyin si uvědomila, že to co slyšela je vysoký, hiperaktivní hlas dívky.
Začala komunikovat myšlenkami: ,,Prosím, nenuť mě opakovat mou otázku."
,,Škyt... jsem na tebe trochu naštvaná... Nejdřív se mě lekneš, jako bych tě měla roztrhat a teď se mně ještě ptáš, kdo jsem!?"
Oyin byla ještě zmatenější.. ty myšlenka mluvila, jako kdyby se s ní už Oyin znala dlouho a přitom jí slyšela poprvé.
,,Promiň, jestli tě to nějak urazilo, ale vůbec tě nechápu. Zničehonic se mi ozveš v hlavě a já vůbec nevím kdo jsi nebo co jsi, slyším tě poprvé a nejsem zvyklá, aby mě někdo mluvil v hlavě a ty se divíš, že chci vědět, kdo jsi?" Oyin se snažila opatrně formulovat myšlenky, ale moc se jí to nedařilo.
,,Tak ty to fakt nevíš?"
,,Ne, nevím."
,,Už od tvého narození, celých devět let jsem v tobě, v tvé duši a snažím se s tebou navázat kontakt, a ty ani nemáš páru, že existuji??!"
V Oyin rostl zmatek ještě víc, jako by to ještě bylo možné..
,,Cože? Ty jsi pořád ve mně? Jak je to možné, co jsi?"
,,Jo, jsem v tobě. A bohužel nevím, jakou mám podobu, to bys mě musela vyvolat, a pak by jsme to zjistily."
Oyin se naježila zděšením a zároveň překvapením.
,,Vyvolat!?? Ty jsi démon?! Já mám démona??!"
,,No a co!!? Nějakej problém!!!?"
Oyin se znažila znova uklidnit. Vipadá to, že ten hlas je hodně výbušný a netrpělivý.. Rozhodla se postupovat formálně a ovládat se.
,, A-aha.. no tak to je jedno.. a co o sobě všechno víš?" zeptala se Oyin opatrně.
,,No, třeba vím, jak se jmenuji."
,,Jak můžeš vědět, jak se jmenuješ, když nevíš jak vypadáš?"
,,Tak, jako ty víš, že se jmenuješ Oyin!"
,,je hodně vnětlivá..." pomyslela si Oyin a neuvědomila si, že hlas slyší její myšlenky.
,,NO - A - CO???"
,,Nic..nic.. radši mi řekni, jak se jmenuješ."
,,Tinia."
,,Krásné jméno. A ty odteď budeš pořád se mnou?"
,,Holka, já jsem s tebou už od malička, to jsi ještě nepochopila? Už jsem ti to říkala!"
,,Jasně, ale nevěděla jsem o tobě... A teď budeš pořáď se mnou, nebo zase...." nemohla přijít na to správné slovo.. ,,zalezeš?"
,,Jak budu chtít," řekla Tinia potěšeně. ,,Není to paráda? Teď aspoň nebudeš mít takové hloupé depresivní myšlenky" libovala si.
,,Tak to ne," pomyslela si rázně Oyin. ,,Já musím trénovat, abych se stala silná. To je totiž můj sen! Chci být co nejsilnější a prosím, nebraň mi v tom."
,,Jo jo.. trénuj si jak chceš, já se aspoň budu mít čím bavit," ta myšlenka zněla tak bezstarostně a radostně, až se oyin podivila.

O 3 roky později

Za tři roky, od té doby, co se seznámily si na sebe Oyin a Tinia skvěle zvykly. Oyin si jí pořád stěžovala, že jí Tinia pořád přidělává starosti a otravuje ji svými drzými a mezmyšlenkovými výrazy, ale ve skutečnosti byla ráda, že Tiniu má.
Kdyby jí neměla, pravděpodobně by ještě víc propadla špatným myšlenkám a stala by se z ní bezohledná, necitlivá a chladnokrevná bojovnice, jak Canita-sensei chtěla, ale Tinia jí držela nad vodou a vždy jí včas probrala.
Tinia byla vždy drzá a lehkovážná a její myšlenky se často přenášely na Oyin a ta se musela hodně ovládat a přetvářet se, aby se chovala tak, jak Canita-sensei chtěla.
Oyin ale byla jiná. Na první pohled byla taková, jaká byla předurčená - chladnohkrevná a bezcitná bojovnice - ale ve skutečnosti byla jako Tinia.
Uměla se hodně ovláda a musela krotit i Tiniu, protože se kvůli ní často nemohla soustředit. Ale všechno zvládla a chovala se tak, jak Canita-sensei chtěla. Neměla žádné kamarády, ani nikoho, koho by mohla mít ráda - až na Tiniu. Doslova na ní visela. Tinia byla pro Oyin všechno nasvětě, co jí nemůže nikdo vzít a za ty tři roky už byly sehrané perfektně.

**************
Jednoho dne se Oyin procházela zase kolem toho jezera, kde poprvé uslyšela Tiniu. Tinia byla zrovna zalezlá hluboko v její duši a odpočívala. Když Tinia odpočívala, bylo to, jako by byla úplně odpojená a neslyšela tak Oyininy myšlenky.
Procházela se po břehu a pozorovala temnou hladinu jezera. Už jí bylo 12 let a ovládala skvěle umění s kunaiem a shurikenem, také zvládala různé šplhací techniky a z nepochopitelného důvodu ovládalavýborně oheň. To jí nešlo nikdy do hlavy.. Nikdo koho znala nedokázal tak dobře ovládat oheň jako ona. Taky měla jiné oči než ostatní, Canita-sensei jí řekla, že to je Sharingan a dobře jí vysvětlila jeho schopnosti, které už teď Oyin dokonale ovládala...
Oyin zvedla hlavu a zbystřila...
Po břehu za ní se hnalá malá hubená holka se špinavě blonďatými vlasy. Jakmile byla u Oyin zastavila se a poklekla na kolena.
,,Oyin-sama, mám pro vás důležitou zprávu," byla bledá jako stěna...
,,Co to je za správu?" zeptala se zvědavě Oyin.
,,Canita-sama vás volá do své pracovny. Je to prý naléhavé a máte si pospíšit. Máte tam jít hned teď!"
________________________________

Konec 7. kapitoly =) Líbila se vám? Doufám, že jo... =) Budu moc ráda, když mi napíšete nějakej komentík =)

REKLAMY!!!

13. prosince 2008 v 22:19 | Kristýna
(budu je pravidelně chodit kontrolovat a hlasovat pro vás.. =)
Pouze sem, jinak mažu!


6.kapitola: Porušené tabu

13. prosince 2008 v 21:35 | Kristýna |  Ve skrytu duše
Z minulého dílu:
Oyin se rychle dala do pohybu a oblékla si šaty ve skříni, pak se vydaly do vesnice...

**********

O šest let později
Devítiletá Oyin vyšla ze svého pokoje. Konečně měla chvíli volno...
Chvil, kdy se mohla jen tak potulovat po vesnici si moc vážila, ale zárověň se jich i bála. Bála se toho, že potká někoho, koho by mohla mít ráda, nebo komu by záleželo na ní. Pak by znova prožila ty muka, co zažila dřív.

Tenkrát, když jí bylo šest let, potulovala se jen tak vesnicí. Pustou a prázdnou ulici oživovaly vzrušené dětské hlasy. Zvědavost jí přemohla a šla se podívat, co se děje.
Tenkrát uviděla děti nastoupené do kolečka a uprostřed byla hnědovlasá holčička asi o rok mladší než Oyin.
,,Jsi nemehlo!!" křičel jeden chlapec.
,,Úplně neschopná!"
,, V téhle vesnici už dlouho nevydržíš, když jsi tak slabá!"
,,Děláš nám všem ostudu!!"A pořád se přidávaly další a další děti a řvali všichni na tu holčičku. Oyin se na ně zaujatě dívala.
Potom tu hnědovlásku začali strkat.
Oyin se zamračila. Bylo jí jí líto. Přišla k dětem a odkašlala si.
Všechny se na ní otočily a se zájmem se na ní dívaly, dokonce i zapoměly na dívku uprostřed.
Bylo ticho, Oyin se paličatě mračila.
,,Co se tu děje? Proč to děláte?" zeptala se.
,,Ahoj." promluvila jedna z nejsmělejších dívek. ,,Jestli tě zajímá ona" a ukázala doprostřed kruhu, ,,Tak s ní si vůbec nemusíš dělat starosti, je úplně neschopná, slabá, ninjutsu ani genjutsu jí nejde.. dělá nám jen ostudu. Ale nelam si s tím hlavu, my se o to postaráme."
Všechny děti Oyin obdivovaly, protože byla vážená i mezi dospělými. Měla učitele, kteří jí učili všechno, co může na svůj věk zvládnout a Oyin tak byla nesmírně populární.
,,Ach.. kéž bych byl silný jako ty.." povzdychl si zasněně jeden chlapec.
,,To by bylo úžasné, kdybych byla aspoň z poloviny jako ty. Tak hezká a silná.." přidala se jiná dívka.
Oyin se mračila... I když byla od malička vychovávaná tak, aby byla chladná a nemilosrdná, přesto jí to vadilo.. to co ostatní děti dělají jedné..
,,Jo, jsem silná a umím toho hodně," vychloubala se Oyin. Měla doopravdy špatnou náladu.
,,A teď přesně je čas na trénink," řekla tajemně, ,,Vsadím se, že vás dokážu zabít všechny, deset proti mě.. schválně, já myslím, že vás dám!"
Všechny děti vyděšeně vykulily oči a rychle utekly, až na dívku, které ubližovaly. Ta už neměla sílu utíkat.
Oyin se otočila k odchodu.
,,D-děkuju," řekla ještě zesláblá dívka, i když měla docela veliký strach.
Oyin jí nechápala. Nechápala takovéhle věci, byla vychovávaná jinak.
,,Za co?" zeptala se.
,, N-no.. p-po-pomohla jsi mi, v-víš?" vysoukala ze sebe dívka.
,,Aha.. nemáš zač," usmála se na ní Oyin. Cítila přitom takový zvláštní pocit.. takové teplo, které ještě nikdy nepoznala..
Když ale dorazila do svého pokoje, čekalo jí peklo. Na posteli seděla její učitelka Canita Taigha.
,,Tak ty sis našla kamarádku?" zeptala se jí.
Oyin přeběhl mráz po zádech a polilo jí horko. Pojem a slovo kamarád bylo pro ní tabu. Ale dohromady ani nevěděla, jak kamarádství vypadá.
,,Proč si to myslíte?"
,,Prostě jen odpověz."
,,Ovšem že ne! Kdybych měla nějaké kamarády, nikdy bych nemohla být silná," řekla větu, kterou jí vštěpovali do hlavy už od malička.
,,Výborně," zasmála se trochu škodolibě Canita-sensei. ,,V tom případě pojď hned za mnou. Je to součást tréninku, budeš pozorovat zápas dvou malých kuinochi, bude pro tebe poučné. Snaž se zapamatovat si všechny pohyby, co dělají."
Oyin šla za ní a v duchu se divila. Pokaždé, když měla Canita-sensei nějaké podezření, tak z toho nevyvázla tak lehce.
Došly k areálu.
Na bojové ploše stály dvě málé dívky. Když je Oyin poznala, všechny nervy v jejím těle se probudily a zalilo jí opět to známé horko.
,,Budeš se dívat, jasný?" řekla přísně Canita-sensei.
,,Ovšem," řekla oyin a snažila se, aby její hlas nezněl tak slabě.
Ty dvě dívky dole totiž ten den už viděla. Byla to ta smělá, silná, co s ní mluvila z tho kruhu a ta slábá, co se nezmohla ani utéct - ta, které Oyin pomohla.
Bylo jasné, že hnědovlasá dívka prohraje.
Zápas byl odstartován.
Smělá dívka vyrazila a vrazila té slabé pěstí do hlavy. Ta se ani nebránila, rozvalila se na podlahu a sotva dýchala.
Oyin prožívala muka. Musela se na to dívat a nesměla dát najevo žádný záchvěv citu, jinak by to skončilo ještě hůř.
Slabá dívka ležela na podlaze a slabě oddechovala.
,,Zabij ji, " řekl rozhodčí a podal druhé dívce kunai.
Oyin chtěla nenápadně odvrátit zrak, ale Canita-sensei je pozorně sledovala.
,,Dívej se!" přikázala jí.
Oyin nemohla nic dělat, musela se dívat jak dívka, kterou sotva poznala a u které cítila tokové teplo, pomaru umírá.
Když pak Oyin dorazila do svého pokoje - který se v ničem nezměnil - byla psychycky na dně. Chtělo se jí plakat, ale nemohla protože tam byla Canita-sensei.
,,Poslouchej mě pozorně," řekla Canita-sensei.
,,Ta holka zemřela jenom tvojí vinou, Oyin. Nebýt tebe, žila by. A pamatuj si, že takhle dopadnou všechny osoby, které začneš mít jen trochu ráda, nebo kterým pomůžeš, rozumíš? Všichni kvůli tobě zemřou. Rozumíš?!"
,,Ano," řekla Oyin poněkud zdrceně, když se dozvěděla, že ta dívka zemřela jenom kvůli ní.
,,Tobě to je zamozřejmě jedno, Oyin..?"
,,Ovšem."
,,Dobře. Jdi spát, zítra budeš trénovat." a Canita-sensei odešla.
Oyin si hluboko do hlavy zaryla její slova: Takhle dopadnou všechny osoby, které začneš mít jen trochu ráda, nebo kterým pomůžeš.

***
Teď, když bylo Oyin devět let, už věděla jak se má chovat. Šla pomalu podél černého jezera. Pak se zastavila a opřela se o strom, jen tak si tam seděla a přemýšlela o tréninku, jak by se mohla stát ještě silnější než je teď.
Náhle jí hlavou projela ostrá bolest, ale odešla tak rychle, jako přišla.
"Konečne se mi to podařilo" slyšela v hlavě myšlenku, ale byla si 100% jistá, že ta myšlenka není její.
Co se to děje?

**********

Konec šesté kapitoly.. Tak snad se vám to líbilo. =) Přiznávám, že to bylo trochu drsnější, ale příští kapitola by měla být dost zajímavá a důležitá, jste zvědaví? =) Budu moc ráda za komentáře a nezapoměňte hlásnout v anketě, prosím =)


5.kapitola: Černá vesnice

13. prosince 2008 v 21:30 | Kristýna |  Ve skrytu duše
Z minulého dílu:
"Jo, ale už bych to tady moc neprodlužoval, do Černé vesnice je to ještě docela daleko, tak nesmíme ztrácet čas… Vyrážíme!"
******************************************
Oyin se probrala. Všude kolem ní byla tma a musela chvíli počkat, něž si na ní její oči zvyknou. Rozhlédla se.
Seděla na posteli v malém pokoji, nad postelí visela prázdná nástěnka, v koutě stála skříň a vedle postele byl noční stolek s lampičkou.
Rozsvítila lampičku... uviděla dvoje dvěře, které vedly z jejího pokoje. POmalu se svezla z postele a po malých nožičkách cupitala k prvnm dveřím a otevřela je.
Byla tam koupelna.
Rychle přecupitala k druhým dveřím a vzala je za kliku...
Ty byly zamčené.
V pokoji bylo jen jedno okno a Oyin byla tak malá, že by se nedostala ani na parapet. Byla zmatená. Kde to je?
Pak si vzpoměla na maminku a na strašné okamžiky, co se odehrály nedávno. Vylezla si na postel, posadila se a zabalila do deky. Po tvářích se jí začaly kutálet slzy. Cítila se neuvěřitelně sama - byla sama a měla obrovský strach.
Až do rána se ani nepohnula. Měla strach ze všeho. Když se začalo rozednívat, její pokoj zalilo krásné ranní slunce. Tím se její strach z tohoto místa poněkud zmenšil.
Čekala na posteli zabalená do deky, až se bude něco dít, ale dlouhou dobu nebylo slyšet ani živáčka.
Třásla se a čekala...a čekala.... Když najednou zaslechla kroky. Pomalu se blížily ke dveřím.. oyin se ještě víc stulila ke zdi.. Dveře se oetvřely...
Stála tam krásná mladá žena. Měla nádherné černé dlouhé vlasy a chladné modré oči, které se na Oyin přísně dívaly. Z ženy nevyzařovalo žádné bezpečí ani dobrosrdečnost, byla chladná a přísná hned na první pohled.
Žena se chvíli dívala na malou holčičku v posteli a pak za sebou zavřela dveře.
,,Vstaň" řekla.
Oyin se na ní jen dívala svýma velikýma, ustrašenýma očima.
,,No tak, Neslyšelas? vylez!" řekla žena přísně.
Oyin se pomalu svezla z postele na malé nožky.
,,Pojď blíž"
Oyin poslechla. Kdyžuž byla u té ženy, zastavila se a podívala se jí do očí.
,,Tákže" promluvila žena. ,,Já jesem Canita Taigha. Jsem tvoje učitelka. Budu tě učit o všem, jak to ve světě chodí. Udělám všechno pro to, abys byla silná. Budeš dělat to, co já říkám a pokud mě v něčem neposlechneš, budeš toho litovat. Tvým snem je být co nejsilnější osobou, jakou být dokážeš, a uděláš pro to všechno.
Nezaleží ti na ničem, jenom na sobě a svých schopnostech a také na rozkazech, které dostaneš.
Rozuměla jsi mi?"
Oyin se na ní jen tiše dívala s široce otevřenýma očima.
,,Odpověz! Když ti položím nějakou otázku, vždycky musíš správně odpovědět. Rozuměla jsi?"
,,A-ano" vysoukala ze sebe Oyin.
,,Výborně. Ještě si zapamatuj, že nerada svoje slova říkám dvakrát, ano?"
,,A-a-ano"
,,Dobře, tady máš skříň a v ní šaty, které budeš nosit. Oblékni se, a já ti ukážu vesnici."
Oyin se pomalu vydala ke skříni, ale pak se zastavila.
,,Kde je mám a táta?"
,,Cože?" žena se přísně zamračila. ,,Ty žádné rodiče nemáš! Tvým úkolem je stát se silnou a o nic jinýho se nestarej! Jestli se budeš víc vyptávat, tak si to odskáčeš. Už jsem ti říkala, že se nerada opakuju!"
Oyin na ní udiveně zírala a slzy měla na krajíčku.
,,Ty špatně slyšíš, nebo co?" žena už zase zvyšovala hlas.
Oyin se rychle dala do pohybu a oblékla si šaty ve skříni, pak se vydaly do vesnice...
*****************************
Tak, to je pro tuto část všechno, doufám, že se vám to líbilo.. Jenom prozradím, že u příští kapitoly bude větička "O 6. let později" XD
Budu moc ráda, když mi napíšete nějakej komentík, jak se vám to líbilo =)

4.kapitola: Budoucí zabijáci

13. prosince 2008 v 21:27 | Kristýna |  Ve skrytu duše
Z minulého dílu:
Naposledy se podívala na svou milovanou maminku, když pak najednou viděla už jen tmu a cítila jak jí někdo nese pryč… zoufale volala na svou maminku, ale ta už nic neslyšela….
**********
Oyin byla zamotaná v nějakém pytli a někdo jí položil někam na zem. Byla v šoku, konečně si uvědomila, že její maminka je mrtvá. Nedokázala ani plakat, jak byla v šoku, jen s vykulenýma očkama poslouchala co se děje.
"Takže klasika, ty idioti z Kamenné vesnice by to zase nezvládli! A to si říkají Jouninové!" rozesmál se jeden ze tří mužů.
"Jasně, že to nezvládli! Jéžiš, lidi z cizích vesnic jsou tak slabí, až mi je z toho na blití!" řekl druhý.
"No co, máme to děcko a to je hlavní. Proč jsi tak potichu Wottuparu? Tu malou budeš mít přeci na starosti ty!"
"Hmm.." zamručel muž, který doposud nic neřekl, ten který vyslal vražedný kunai a zabil tak Senu - Oyininu matku.
Popošel k jejímu mrtvému tělu a nohou ho převalil na záda tak, aby viděl Seně do tváře. Sehnul se a zavřel jí víčka.
"Už teď můžeš být na svou dceru hrdá." Pronesl, když se napřímil. "Bude z ní nepřekonatelný, nemilosrdný zabiják, jedna ze tří legendárních Černých ninjů, spolehlivá zbraň legendární skryté Černé vesnice!"
***
Runi plakala. Její divoké srdce pukalo. Snažila se najít Senu, propojit s ní mysl, ale tělo bylo prázdné a Senina duše byla mrtvá.
Stesk a smutek se Runi rozlézaly po celém jejím nehmotném těle, schoulila se do klubíčka a přitiskla se k Senině mrtvé duši a pomalu žalem umírala, až nakonec zemřela, aniž by si toho někdo všiml. Rozplynula se a už byl konec.
Konec, nebo nový začátek? Kdo ví…
***
V místnosti bylo ticho, všichni tři muži se dívali na mrtvou ženu.
Oyin začínala znova plakat, třásla se a znova a znova dokola šeptala: "Maminko! Maminko! Maminko! Maminko!…" nemohla přestat, slzy jí tekly proudem v té černočerné tmě - pytli - a cítila bolest, jakou za svý krátký život ještě nikdy nepoznala.
"To je ale protivný děcko! To nemůže být chvíli zticha?" zaklel jeden z mužů.
Wottuparu se na něj podíval: "Tomu děcku právě zemřela matka, Finoto."
"Jestli na ní budeš takhle měkkej, tak z ní nevycvičíš to, co máme v úmyslu."
"Do výcviku mi mluvit nebudeš," odbyl ho Wottuparu , popošel k pytli a podíval se na Oyin.
Ta se na něj dívala velikýma uslzenýma očima, ve kterých čišel strach.
Hmm.. je podobná své matce. Jestli po ní zdědí i talent na bojování, bude z ní skvělý Černý ninja.. pomyslel si Wottuparu, když se na ní díval.
Oyin se chvíli dívala na toho strašidelného muže a pak se rychle podívala po své matce. Zahlédla jí, jak leží na zádech se zavřenýma očima… ale už věděla že nespí.
"Mamink-"
"Ticho!" řekl ten divný muž hlasem tak děsivým, že Oyin málem nevykřikla zděšením.
Pak, než stačila cokoliv postřehnout najednou spala. Wottuparu jí píchnul injekci na spaní, po které natvrdo usnula. Vzal Oyin do náruče a napřímil se.
"Finoto, Soni, musíme jít!"
"Jasně, konečně budou tři legendární černí ninjové pohromadě. Už se těším na testující souboje…" řekl Soni
"Uvažuješ moc dopředu, to bude až za pár let! Ale přiznávám, že už se taky těším.. Tentokrát bude zajímavá sestava: dvě dívky a jeden chlapec, co myslíte, co z toho vznikne?" uvažoval Finoto.
"Tak na to ti můžu dát jednoduchou odpověď," řekl Wottuparu, "vzniknou dvě nepřekonatelné černé ženské ninji a jeden nemilosrdný černý ninja."
"Já jsem tak rád, že mám na starosti kluka!" řekl Finoto.
"Víš moc dobře, že tady na pohlaví nezáleží. Jsme trojice legendárních černých ninjů a za úkol máme vycvičit stejné, nebo ještě lepší ninji ze tří předem vybraných dětí, odvést je do Černé vesnice, o které ví jen málo lidí, je utajená, před ostatními vesnicemi, uchovávaná spíš jako legenda.
Ninjové z Černé vesnice jsou vycvičeni tvrdým výcvikem, který je nutí k bezhlavé poslušnosti a otupění citů. My tři jsme nepřekonatelní a stejní budou i ty dvě dívky a chlapec, jsme zástupci Černé vesnice - Černí ninjové."
"Musíme už rychle vypadnout, než někdo příjde na to, co se tu stalo" upozornil Soni.
"Jo, radši pohnem, aby nás nezačali pronásledovat, musíme udržovat tajemství polohy Černé vesnice. Jakmile někoho zahlédnete, zabijte ho. A dávejte si pozor na stopy.."
"No tak, ve stopování na nás nemají, jsme přeci jediní tři lidé z Černé vesnice, kteří mohou ven, tak umíme zmizet, aby nás nikdo nepoznal! Nebudou mít ani potuchy že něco jako Černá vesnice existuje!" zasmál se Finoto.
"Jo, ale už bych to tady moc neprodlužoval, do Černé vesnice je to ještě docela daleko, tak nesmíme ztrácet čas… Vyrážíme!"
**********
No, tak jak se vám to líbilo?? prosím, napiště mi kdyštak do komentářů.. =)

3.kapitola: Naposledy...

13. prosince 2008 v 21:25 | Kristýna |  Ve skrytu duše
Z minulého dílu:
"Vsadím se, že tohle jste ještě neviděli.."řekla "Pojď mezi nás, RUNI!"
**********
Všude se objevila mlha… Když se muži podívali Seně do očí, postřehli nový pohled - kočičí pohled.
Chodbou se najednou mihl černý stín. Mlha začala mizet a čím víc mizela tím víc se tvaroval černý stín. Když zmizela všechna mlha, jouninové zalapali po dechu.
"Cože?"
"Nemožné..!!"
Stála před nimi Sena s kočičím pohledem a ruku měla položenou na hřbetě krásné černé pumy, se stejným pohledem, jako měla Sena.
"Copak? S tím jste nepočítali co?!" odfrkla pohrdavě Sena. Tohle nebylo její normální chování, za normálních okolností byla milá a moc hodná, ale teď zuřila.
"T-to je démon?" zeptal se polohlasem jeden z mužů.
Nastalo ticho. Bylo jasné, že puma před nimi už není jen pouhý stín, že je skutečná…
"O-ona vyvolala démona? Nikdo nám neřekl, že je tak nebezpečná! Sakra!" pokračoval muž strachy bez sebe.
"Doprčic! Tohle už není tak snadné!.. Musíme-"
"Je pozdě! ZEMŘETE!! Já a Runi se budeme rvát a všechny vás zabijeme! Za Hoka!!" zavrčela Sena.
"Tak to tě můžu ujistit, že se moc dlouho rvát nebudeš! Jsi jedna s pitomou kočkou a nás je pět, zkušených zabijáků! TAKŽE JDEM NA TO!" řekl vedoucí muž, s plným sebevědomím..
Sena se připravila… ztáhla se do své hlavy a propojila mysl s černou pumou.
Už je to dlouho co jsme nebojovaly, Runi.. zabijeme je!
Runi nebezpečně zavrněla… Ano… Co je náš cíl?
Musíme ochránit mou dceru a zabít ty idioty… řekla jí v mysli Sena
Ok, není problém. Ty buď v obraně a já v útoku a pomáhej mi ze zálohy… poslala jí myšlenku puma.
A pak to nastalo… Obrovská mela. Sena pomocí jutsu vyvolala tmu a měla tak s kočičíma očima velikou výhodu, pro Runi to bylo přímo ideální a nájezdníci nic neviděli.
Pak se vzduchem mýhaly jenom kunaie, drápy, zuby, krev a oheň, jak používala Sena ohnivé techniky klanu Uchiha.
Po krátké chvíli bylo po všem. Sena věděla, že jakmile má po boku Runi, nikdo jí neporazí, ještě nikomu se to nikdy nepovedlo, i když jich bylo pět.
Tma zmizela a objevila se chodba plná krve a mrtvých těl.
Je po všem Runi, děkuju.
Stále jsme dokonale sehrané….zavrněla puma spokojeně.
Pak se poděla zvláštní věc. Černá puma Runi se vtáhla zpět do Seny, Proměnila se ve stín a uvelebila se zase v Seně, v duši, v tom nejzašším konci duše, Ve skrytu duše… Za celou dobu, co se Sena vdala za Hoka už nevyvolala Runi ven, až teď. Nikdo o její tajné zbrani nevěděl, nikdo nevěděl, jak silná je doopravdy..
Sena - už zase sama - se otočila a podívala se na Oyin.
Oyin se dívala na svoji mámu. I když zrovna viděla tolik krve a masakru, stála na svých malých nožkách a pyšně se dívala na svoji mámu..
Náhle se vzduchem blýskl kunai.
A zasáhl svůj cíl…
Sena se ohlédla… ve dveřích stáli další tři muži, tihle měli ale masky, černé kukly.
Pak se podívala na svoji dcerušku, která se na ní dívala s vykulenýma očkama.
Sena se svezla k zemi ke kolenům své dcerušky. Naposledy se na ní podívala a pak zavřela oči. Ležela na zemi s kuniem zabodnutém do zad a Runi, uvelebená ve skrytu její duše pomalu umírala..
Oyin si zatím nevšimla tří mužů, jen se podívala na svoji maminku. Neviděla žádný kunai, protože Sena byla natočená směrem k ní.
Proč teď maminka spinká? Říkala, že půjdeme k tetě Hikoto…
Oyin to nechápala. Pak se jí ale v očích vesele zablesklo.
Maminka si chce hrát!
Vzpoměla si, jak vždycky maminka ležela a Oyin k ní přišla a musela jí zlechtat malýma prstíčkama, aby jí donutila vstát. Byla to obrovská zábava, a vždycky se s maminku nasmály.
Proč si chce maminka hrát zrovna teď?
Naklonila se že jí polechtá, když ucítila na svých prstech krev..
"Mami?"
"Mami vstávej! Mami já nechci lechtat!" Už jí pomalu začalo docházet co se děje.
"MAMI!!" po tvářích jí začaly stékat slzy..
"Mami nespí??….MAMI!!!"
Oyin se naposledy podívala na matčiny ústa, které se na ni vždycky smály, na její oči, které jí vždycky utěšovaly, na prsty, které jí tak krásně hladily…
"Mami, vrať se! Nechoď pryč!!" slzy jí už tekly proudem
Naposledy se podívala na svou milovanou maminku, když pak najednou viděla už jen tmu a cítila jak jí někdo nese pryč… zoufale volala na svou maminku, ale ta už nic neslyšela….
**********
No, tak doufám, že se vám to líbilo.. =) Zajímalo by mě, jestli jste překvapený, nebo jste to čekali....? Byla bych moc ráda, kdyby jste mi k tomu napsyli nějakej komentík.. =)

2.kapitola: Muži z Kamenné vesnice

13. prosince 2008 v 21:23 | Kristýna |  Ve skrytu duše
Z minulého dílu:
Byl krásný večer, Sena se však přesto cítila, jako by bylo před bouří. Bylo až moc velké ticho… Náhle uslyšela křupání větviček. Rychle k sobě přitiskla Oyin. Vydali se do prázdného domu…
**********

Když vstoupily do domu, vypadalo to tam na první pohled jako obvykle. Sena s úlevou pustila Oyin a ta se rozběhla do obývacího pokoje.
Pak si Sena začala všímat: Nejdřív to byl ohrnutý koberec, pootevřené okno, rozbitá sklenička, roztrhnutý závěs….
Proboha! Jak to, že si toho nevšimla hned napoprvé??!
Popadla ji panika. Rychle musí k Hikoto… S bušícím srdcem se rozběhla do obývacího pokoje a volala Oyinino jméno. Jenže tam Oyin tam nebyla..
"Zlato, kde jsi??!! Musíme rychle k tetě Hikoto, kde jsi, miláčku???!!"
Strachy jí div nepuklo srdce… Byli tu! Muži z kamenné vesnice…. Museli dostat Hoka.. Ach ne! Oyin, Zlatíčko, kde můžeš být??
Našla Oyin v ložnici a úlevou se div nerozplakala. Pak se na ni podívala a najednou zapomněla na všechen strach a paniku.
Oyin si hrála s jemnými plamínky chakry, které jí oblizovaly prsty. To je poprvé, co Oyin vyvolala chakru.
I přes všechny starosti se Sena rozesmála.
"Oyin, zlatíčko, výborně! Ty jsi ale šikovná holčička, škoda že tohle nevidí táta!"
" Táta není" řekla Oyin smutně.
Sena jako by dostala facku. Tyto slova jí vrátily do reality.Rychle k sobě přitiskla Oyin a spěchala ke dveřím… Rychle musí k Hikoto…
…Běžela chodbou…
…Oyin se jí zmateně tiskla ke hrudi….
….prásknutí dveří…
….vyděšený výkřik…
Ve vchodu do domu stálo pět mužů z kamenné vesnice - pět Jouninů.
Sena rychle položila Oyin na zem a postavila se před ní, aby jí chránila. Byla zmatená, měla obrovský strach o Hoka a o Oyin a byla naprosto nepřipravená bojovat.
"Proč tu jste?" rozhodla se nejdřív zkusit nějak vyjednávat a snažila se získat čas.
"Ty jsi žena toho ANBU Hoka Uchyhy a ten spratek za tebou je jeho dcera, že?" řekl jeden z mužů.
"Co je s Hokem?! Kde je! Jestli mi nepovíte, kde je, zemřete!" řekla Sena silným a sebevědomým hlasem, i když byla strachy bez sebe, ale nedala na sobě nic znát.
"Jóóó," protáhle další z mužů znuděně. "Ten parchant nám dal pěkně zabrat. Zabil 6 našich chlapů. Byl to fakt týpek to se musí uznat, ale teď…" rozkošnicky se odmlčel, tenhle okamžik si očividně vychutnával.
Seně bušilo srdce, neodvažovala se domýšlet, co chce muž z Kamenné vesnice říct.
"Je M-R-T-V-E-J !" řekl muž a vychutnával si písmeno po písmenu.
Sena jako by v sobě pocítila tisíc nožů naráz, větší bolest jaktěživ necítila… Měla sto chutí se rozkřičet, plakat, umřít…. Její milovaný Hoko…
Náhle pocítila jak padá a ucítila bolest hlavy, jak narazila do skříně, když jí jeden z mužů surově odstrčil. Tvrdě dopadla na zem.
"Zabijte ji a seberte toho spratka, už mě to tady nebaví.." řekl jeden muž, zřejmě jejich vedoucí.
Náhle Sena už necítila žádnou bolest, žádný strach, nic… jen jeden jediný pocit: Musí ochránit svou dceru!
Muž se blížil k Oyin. Sena jako by jí nic nebylo se rychle vymrštila a hodila kunai, který se zabodl do zdi těsně u mužova nosu.
Sena stála napřímená před svou dcerou s silným, odhodlaným výrazem ve tváři a necítila už žádný strach.
"Strašně nerada zabíjím… Nenávidím to! Nikdy to nedělám, pokud to není nutné, hnusí se mi to! Ale…." Řekla ledovým hlasem..
"…ale vás ZABIJU VŠECHNY!!! Nikdo neublíží mé dceři, dokud jsem na živu! Vy jste zabili Hoka a za to ZAPLATÍTE!!"
Teď už Sena zuřila, ale zároveň byla klidná. Dlouhé světlé vlasy jí vlály, i když v domě nebyl žádný vítr a v očích se jí zableskl Sharingan.
"Není problém. Tak tedy nejdřív zabijeme tebe!" řekl vedoucí muž, i když bylo vidět, že se necítí tak sebevědomě, jak mluví.
Sena zvedla ruce k smrtícímu jutsu…
"Vsadím se, že tohle jste ještě neviděli.."řekla "Pojď mezi nás, RUNI!"

*********
Doufám, že se vám to líbilo, budu moc ráda, když mi napíšete nějakej komentík. A co se týče příští kapitoly, tak prozradím jen to, že to bude ještě víc akční než tahle kapitola =)

1.kapitola: Ticho před bouří

13. prosince 2008 v 21:22 | Kristýna |  Ve skrytu duše
Dvě sestry se procházely se svými stejně starými dětmi po Listové vesnici. Dorazily k velikému pískovišti a malá Oyin vesele zavýskala.
"Myslím, že tady si budeme muset dát přestávku, Mikoto," prohlásila Sena pobaveně.
"Sasuke rozhodně nebude proti," řekla s úsměvem její sestra a podívala se s láskou na svého tříletého synka, který už se nedočkavě hrnul na pískoviště.
Malá Oyin sebou plácla do písku a Sasuke se za ní rozběhl, chtěla se na něho usmát když v tom pocítila písek ve svých jemných, světlých vlasech, jak jí Sasuke vysypal na hlavu bábovičku. Chvíli to vypadalo, že se rozbrečí, ale pak se začala smát a začala ho zasypávat pískem… a tak se rozpoutala bitka, děti se skvěle bavily.
Sena se zamračila.
"Ale no tak, Seno!" dloubla jí do žeber sestra. "Tak dneska budou mít velkou koupel, to přece nevadí."
"Jistě že to nevadí, jsem ráda, že jsou šťastní" a usmála se, přesto na ní bylo vidět, že jí něco trápí.
"Co se děje?" zeptala se Mikoto, i když přesně věděla co se děje. "Chápu tě, že máš strach o Hoka, ale nesmíš se tím trápit, zatím nepřišly žádné špatné zprávy, Seno" řekla šetrně.
Sestry byly na pohled úplně jiné. Hikoto měla tmavé vlasy a oči a Sena měla světlé, téměř bílé vlasy a modré oči, byly úplné jako protiklady, ale byly si hodně blízké. Hikoto viděla, že se její sestra trápí, a věděla, že jí nijak nepomůže, dobře se dokázala vžít do její situace a ani ona by nebyla klidná.
Seně stekla po tváři slza. Rychle si jí utřela a sklopila zrak.
"Já bych byla šťastná za každou zprávu, kterou bych o něm dostala, moc už toužím, aby se vrátil, mám strašný strach," svěřila se.
"Chápu tě, že máš takový strach, je to velice nebezpečné, ale všechno jde podle plánu, kdyby nastaly nějaké komplikace, určitě by ses o tom dozvěděla první," snažila se jí utěšit Hikoto.
Sena ze rozhořčeně zvedla z lavičky: "Nic nejde podle plánu!" řekla zoufale, ale hlas měla stále tichý, protože si uvědomovala, že nedaleko jsou děti. "Hoko se měl vrátit už včera a navíc mi poslední tři dny nenapsal! Domluvili jsme se, že mi každý den napíše a on mě a Oyin má moc rád a vždycky píše a teď nenapsal už tři dny! A navíc se měl vrátit včera a nevrátil se a nikdo o tom nic neví jako kdyby -."
Hikoto ji něžně objala, "Neříkej to! Tohle neříkej! Buď klidná a trpělivá, to že nenapsal a nevrátil se vypadá špatně, ale rozhodně to neznamená, že je mrtvý! Může být někde uvězněný, nebo prostě jen nemůže nic posílat, kdo ví?! Musíš se teď dobře postarat o sebe a o Oyin, aby se vám nic nestalo, je možné, že půjdou i po vás."
Hoko Uchiha byl Senin manžel a Oiynin otec. Byl povolán na misi ANBU aby ubránil Listovou vesnici před nájezdníky z Kamenné vesnice. Byla to velice nebezpečná mise a byly povoláni silní muži. Hoko byl ANBU Listové vesnice, chránil jí a musel jít bránit vesnici. Po čase se Sena z jeho dopisů dozvěděla, že ANBU podcenili sílu nájezdníků z kamenné vesnice a situace vypadá hodně špatně. Od té doby už Sena nedostala žádný dopis.
Sena sebou cukla leknutím. "Že by šli i po nás? To nemyslíš vážně Hikoto!"
"Když se Hoko nevrátil ani nenapsal, pravděpodobně bude někde v zajetí nebo-…ta horší možnost. Mohli přijít na jeho jméno a mohli by se tě pokusit zabít, protože Hoko je silný a mohli by se tě bát, nebo kdyby se dozvěděli, že máš dítě, mohli by to dítě chtít zabít, aby pro ně nepředstavovalo hrozbu. Prosím, Seno! Nechci tě strašit, ale musíš být opatrná! Mám tě moc ráda.." A pevně jí objala
Sena se třásla strachem o svoji milovanou dcerunku Oyin a o svého milovaného muže Hoka. Bála se tak, že to byla ta největší bolest, jakou kdy poznala. Po chvíli se uklidnila a napřímila se.
"Máš pravdu. Nedovolím, aby kdokoli Oyin ublížil, prostě nedovolím! To raději zemřu. Musím ji chránit a přitom chci najít Hoka, co mám proboha dělat?!"
"Seno! Vím, že máš o Hoka strach, ale musíš ochránit Oiyn! Hoko se o sebe umí postarat, vždyť to víš… Ach Bože, je to tak hrozná situace! Ale musíš být silná. Buď prosím opatrná. Kdyby se ti něco nezdálo, tak přijď s Oyin přespat k nám. Iatchi a Fugaku jsou přes noc pryč, trénují, budu moc ráda, když se u nás ukážeš."
"Děkuji ti Hikoto. Budu opatrná a ostražitá." Řekla Sena a vzala si Oyin z pískoviště, už se stmívalo.
Byl krásný večer, Sena se však přesto cítila, jako by bylo před bouří. Bylo až moc velké ticho… Náhle uslyšela křupání větviček. Rychle k sobě přitiskla Oyin. Vydali se do prázdného domu…
______________________________________________________________________________
Tak doufám, že se vám to líbilo =) Můžu vás ujistit, že v další části bude mnohem víc akce a možná to bude trochu smutný =(
No, tak, budu moc ráda, když mi napíšete do komentářů co si o té povídce myslíte =)
↓↓↓

Dcery měsíce - 2.Chaldný oheň

13. prosince 2008 v 21:18 | Kristýna |  A-E
Na Serenu se zaměřily temné síly Atroxu. Její schopnost číst myšlenky je klíčem, který potřebují, aby
se dcery měsíce staly jejich stoupeňkyněmi. Jimena má předtuchu, že Serena dívky zradí. A ještě nikdy před tím se nezmýlila.

Dcery měsíce - 1.Bohyně noci

13. prosince 2008 v 21:17 | Kristýna |  A-E
recenze:
Vanessa, Catty, Serena a Jimena vypadají jako obyčejná děvčata. Ale nejsou.Vanessa se umí stát
neviditelnou, Catty umí cestovat v čase, Serena čte myšlenky a Jimena má předruchy. Když se dívky spřátelí, zjistí, že to, co je odděluje od druhých, jejich čtyřlístej spojuje. Vanessa by chtěla žít jako normální dívka a dělat normální věci, jenže je jiná.Teď Vanessu někdo sleduje. Sice neví kdo, ale ví proč. Někdo odhalil její tajemství.


Meg Cabotová - knihy, které napsala

13. prosince 2008 v 21:14 | Kristýna |  Spisovatelé

!!! Knihy, které napsala !!!

Mediátor

Shandowland -Krajina plná stínů
Ninth key-Devátá stezka
Reunion-Andělé smrti
Darkest Hour-Temná je noc
Haunted-V pasti
Twilight-Čtvrtý rozměr lásky
Vypráví o 16leté Susanah která pomáhá duchům jenže mezitím se do jednoho zamiluje...

Čtvrtý den až na věky - 3. Večírek s překvapením

13. prosince 2008 v 21:11 | Kristýna |  A-E
• 3.povídka SCI-FI sbírky Čtvrtý den až na věky
• 7.stran
• Můj komentář: Tak tohle je podle mýho názoru trochu "nechutná" povídka. XD Sice je dlouhá jen 7.stran ale někdy se mě tam žaludek pěkně houpal..xD Je to SCI-FI, takže tam je možný všechno.. A v téhle povídce lidé jedí homonidy (kanibalismus) úplně běžně a zvířecí maso se jim hnusí jako nám kanibalismus, takže to je obráceně, než ve skutečnosti.
Děj povídky:
Celá povídka se odhrává na večírku. Takovém tom nudném večírku, kde jsou dámy a pánové nastrojení v těsných kostýmech a pilně dodržují etiketu. Theodor Vysecký pozval mnoho různých lidí, do kterých se řadil i Petr - z jeho pohledu je napsaná povídka. Byl klasický program: proslov, pojídání zákusků, debatování, pojídání (tentokrát poněkud tuhé) večeře, a zapíjení vína. Ale všechny strávníky Theodor nalákal na to, že pro ně má překvapení. Když se jedn muž zeptal na to překvapení, Tehodor Vysecký se ujal slova a všem řekl, že k večeři měli zvíře. Přesněji krávu. Všichni začali zvracet, omdlívat a zavolali policii, ale ještě než přijela, pověděl ji Theodor druhé překvapení: že to byl vtip. Samozřejmě, že snědli homonida. Když policie přijela, udělala rozbory a potvrdilo se , že to byl homonid, takže nemohli Theodorovi nic udělat. Ten se chtěl jen přesvědčit, co by lidé dělali, kdyby snědli zvíře. Když policie odjížděla, přišla na to, že spoustu lidí by zajímalo, jak chutná zvířecí maso. Za tuhle myšlenku se otočili a jeli si pro Theodora, spáchal mnohem horší zločin, než kdyby dal lidem zvířecí maso - on je přivedl na špatné myšlenky a to je mnoehm horší!

Čtvrtý den až na věky - 2. Brownův pohyb

13. prosince 2008 v 21:10 | Kristýna |  A-E
• 2. povídka sbírky Čtvrtý den až na věky
• 6.stran
• Můj komentář: Když jsem tuhle kratičkou povídku začínala číst, myslela jsem, že jí tak přelítnu a bude, ale houby. Musela jsem se na text plně soustředit, jinak jsem ho vůbec nechápala, doteď nevím, proč xD I když je ta povídka kratičká, vůbec neztrácí na složitosti. Jinak, jestli mám napsat, jak se mi líbila... Ani skvělá, ani špatná.
Dej povídky:
Povídka je o starém knihovníkovi ze zámku Janu Kaufmanovi. Lidé si o něm povídlai, že je cvok, protože celé hodiny vysedával na tvrdé žili a pozoroval částice prachu v paprsku slunce procházejícím stodolou - pozoroval Barownův pohyb. Vydržel tak hodiny a hodiny sedět a lidé ho viděli venku jen za špatného počasí, kdy nebylo světlo a on nemohl pozorovat "své částice". Když bylo slunečné počasí, lidé ho vůbec nikde neviděli, jen na té židli. Všem vykládal, že jednou v těch částicích uvidí i budouctnost, minulost i přítomnost, je to prý jen otázka času. Na konci té povídky ho lidé našli mrtvého jak sedí na židli a pozoruje částice a spokojeně, záhadně se usmívá, jakoby konečně něco uviděl.

Čtvrtý den až na věky - 1. Tvář (!) člověka (?)

13. prosince 2008 v 21:09 | Kristýna |  A-E
• 1.povídka série Čtvrtý den až na věky
• 22.stran
• Můj komentář: Nejdřív mě to docela odrazovalo, protože povídka je o kyborgovi, ale asi 2 dvou stranách mě to moc zaujalo. jen škoda, že to skončilo tak smutně..

Děj povídky:
Žák-kyborg Thomas Lodovic si odjakživa přál mít svou vlastní tvář. Kyborgové (roboti) tuto tvář dostali pokud splní zkoušky kyborgů, kde se testují jejich vlastnosti. Thomas složil zkoušky skvěle a bez chybičky, přesto byl určen na likvidaci, protože prý "nemá zábrany". Thomas se vzbouří přepadne inspektora, který hlídá frizobox s tvářemi a tvář ukradne a zabije inspektora. I když na něj šli jednotky, vzbouřený robot je mnohem silnější než člověk. Thomas ukradl tvář a našel si adresu jednoho z 200set doktorů na implantování tváře - doktorku Dagmar Skade. Přepadl její byt, a chtěl po ní, aby mu nasadila tvář.
Doktorka Skade mu však připomíná ženu, kterou kdysi miloval, když ještě žil. Thomas Lodovic zemřel a z jeho mrtvoly udělali robota, který má místo srdce energobaterii a je to jen hromada plechu. Thomas ale nemá zábrany, je jiný než ostatní a proto byl určen k likvidaci. Kyborg by si neměl vzpomínat na dvůj minulý život, ale Thomas si ho pamatoval.
Zamiloval se do doktorky Dagmar Skade, ta ho však podrazila. No, podrazila... ano i ne. Zajistila mu místo u vnější policie. Thomas chtěl mít svou tvář, ale oni mu ji nechtěli dát.
Nakonec si Thomas vytrhl energobaterii s myšlenkami u Dagmar a zničil se. Dagmar Skade si jenom vzpoměla na plakát PAMATUJ, ŽE JSI BOMBA!.


Holly Blacková

13. prosince 2008 v 21:06 | Kristýna |  Spisovatelé
(1971) strávila dětství v barabizně na východním pobřeží USA, který připomínala sídlo rodu Spiderwicků. Maminka jí tu krmila výživným odvarem z duchařin a hororů, a snad proto se autorčina prvotina Daň peklu(2002) zhlédla v hustě obydlené říši Neviditelných. Příběh plivnice Kaye, zachycující svět elfů, skřítků, trpaslíků i smrtelníků ve značné neidylické podobě, získal výroční Cenu amerických knihovníků a byl přeložen do 10 jazyků. Spisovatelka ho letos doplnila o volné pokračování Ironside. Vedle fantasy románu z hlubin newyorského metra Valiant (2006) se Blacková proslavila především pětisvazkovým seriálem Kronika rodu Spiderwicků (2003-2004, česky KK 2004-2006), který vytvořila ve spolupráci s ilustrátorem Tonym DiTerlizzim a nadchla jím děti už v 35 zemích. Vznikl i doplňkový studijní materiál pro badatele ve ,,stkřítčích" záležitostech Klíč k určování kouzelných tvorů ve světě kolem nás (2005, česky KK 2006). Filmová adaptace Kroniky rodu Spiderwicků bude u nás uvedena na jaře 2008.
Autorka žije v městečku Amherst ve státě Massachusetts s manželem Theem, sbírkou výstředních klobouků a početným zvěřincem.
Více informací na www.blackholly.com


Daň peklu

13. prosince 2008 v 21:03 | Kristýna |  A-E
Autor: Holly Blacková
Počet stran: 234
Žánr: Fantasy, Romantika, Horor
...Click celý článek...

W.i.t.c.h. - Spáry orla

13. prosince 2008 v 21:01 | Kristýna |  T-Z
◘ Autor: Lene Kaaberbol
◘ Střepy času - 2.díl
◘ Žánr: Fantasy
◘ Počet stran: 141
◘ Hl. postavy: Will, Irma, Taranee, Cornelia, Hay Lin, Mraveneček, Šeredýr, Spárohnát
◘ Děj (POZOR! Obsahuje veškeré rozuzlení příběhu!):
Čarodějky W.i.t.c.h. už za sebou mají splněnou první část jejich úkolu - už získaly Sokolí střep. V druhém díle mají za úkol získat Orlí střep.
Do Heatherfieldu se přistěhoval nový spolužák přezdívaný Barbar Mongo. Taranee se s ním zná z dětství - už od malička jí šikanoval a teď je tu její noční můra znovu. Když čarodějky opouští Heatherfield hledat Orlí střep, Taranee je šťastná, že bude mít od Monga alepsoň na chvíli pokoj, protože Mongo ví něco, co se za žádnou cenu nesmí dozvědět její matka…
Když čarodějky dorazí do Kondrakaru, Věštec je ve spárech zlého kouzelníka Šeredýra - ducha času. Will, Taranee, Irma, Cornelia a Hay Lin se vydají do Orlí věže získat Orlí střep, tam se znova setkají s Mravenečkem, akorát je o pár let starší, než v prvním díle.
Ve věži na ně ale čeká past a čarodějky se propadnou daleko do hlubin času - do času mamutích jezdců. Tam se seznámí s legendárním Spárohnátem a Rubínovou Růžicí.
Díky Taraneenina důvtipu se jim podaří získat pravý Orlí střep, s jehož pomocí utečou Šeredýrovi a vrátí se do Heatherfieldu - už mají dva střepy. Ještě musí získat dva další střepy, aby zabránili zkáze a zachránili Věštce…

Večerní přítel

13. prosince 2008 v 21:00 | Kristýna |  T-Z
◘ Autor: Emma Raven
◘ Počet stran: 126
◘ Žánr: Román pro mladé milovníky koní
◘ Hl. postavy: Salma, Ryan, Tony, rachel, Liv, Lucifer (Luf)
◘ Děj(POZOR! Obsahuje veškerré rozuzlení příběhu!):
↓↓↓

Jedinečný nůž

13. prosince 2008 v 20:58 | Kristýna |  J-N
◘ Autor: Philipp Pullman
◘ Jeho temné esence - 2.díl
◘ Počet stran: 309
◘ Žánr: fantasy
◘ Hl. postavy: Lyra, Will, Pantalaimon, Serafina Pekkala, Lee Scorseby, paní Coulterová, lord Asriel
◘ Děj(POZOR! Obsahuje veškerré rozuzlení příběhu!):
Kniha Jedinečný nůž vypráví druhou část příběhu sepsaného ve třech svazcích, jenž začíná v knize Zlatý kompas. Tento díl se odehrává ve třech různých světech: světě Zlatého kompasu, který se podobá našemu, ale v mnoha věcečch se od něj liší, ve světě nám známém a ve třetím, kteý se vyznačuje zas jinými zvláštnostmi.

W.i.t.c.h. - Zelená magie

13. prosince 2008 v 20:56 | Kristýna |  T-Z
◘ Autor: Lene Kaaberbol
◘ W.i.t.c.h. - 3.díl
◘ Žánr: fantasy
◘ Počet stran: 113
◘ Děj (POZOR! Obsahuje veškerré rozuzlení příběhu!)
W.i.t.c.h. jsou příběhy o pěti dívkách: Will, Irma, Taranee, Cornelia a Hay Lin. V Zelené magii je hlavní hrdinkou Cornelila.
Přichází jaro a na místech koůem Corneliy se dějí divné věci. Stromy jsou obalené listím a květiny vykvetlé o měsíc dříve než normálně. Cornelia si je jistá, je to má co dělat s ní a bojí se, že strácí konstrolu nad svým živlem ovládat zemi. V noci se jí zdají noční můry a slyší v nich ustrašený, vysoký hlásek: "Červ...Červ přichází..." a cítí neuvěřitelnou hrůzu...
Pak jede fotit jako modelka do katalogu a když vyjdou fotky, vidí, že všude jsou zelená světýlka... v jejích vlasech...na její tváři...na šatech... Dostane za to padáka a v zoufalství běží pryč. Najednou ucítí pocit přátelství a útěchy a když se rozhlédne, vidí kolem sebe spoustu zelených světýlek a jedno z nich je úplně nejjasnější. Pojmenuje ho Plamínek a tak získá jeho důvěru a veliké přátelství. Plamínek je zavede do jeho země - města zvaneého Hlad. Jeho obyvatelé byli úplně vychrtlí a hladoví, protože jeich zemi požíral asi pětikilometrový červ Karok. Červ Karok obléhal hrad, kde věznil prince Floriana a požíral všechno, co kolem sebe viděl. Půda byla úplně spustošená...červ sežral opravdu vše.
A tak Cornelia dostala nápad. S Will, Taranee, Irmou, Hay Lin, lidmi z města hlad a s madam Marou to ustrojili tak, že červ začal požírat svůj vlastní ocas a nemohl přestat, takže žral sám sebe. Cornelia se musela vydat do jeho červí duše, aby zachránila ostatní zelená světýlka. Plamínek jí tam pomohl, takže se jí to podařilo.